close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Chtěj prožít svůj sen, ne prosnít svůj život.

4. Kapitola

13. prosince 2010 v 12:38 | Bloody Mistery

4. VYSNĚNÝ SVĚT


"Můj otec mě ale podcenil. Jednoho dne mi řekl, že na to nemám, že jsem slaboch. Tak jsem ho jednoduše zabil. Zasloužil si to!" poté zaklel, ale pak se vrátil zpět k tématu. "Teď k mému plánu," zablýskalo se mu v očích a usmál se. "chci vybudovat nový svět. Svět, který bude plný čistokrevných upírů. Ne toho odpadu! Poloupíři! Jak já je nenávidím, kvůli nim je na světě čím dál míň čistokrevných, jako jsme mi. Většinou to dopadá tak, že poloupíří se množí a to s čistokrevnými. Pak mají nečisté děti. Za chvíli tu už nebude žádná normální čistá rodina. Proto musíme poloupíry vyhubit!" byl odhodlaný. Ten plán mu ale nesmí vyjít. Nesmí zabít Jane a Nata! Nesmí!
Ruce se mi svíraly v pěst, až mi kůže na kloubech zbělala. "To je nechutné! Nikdo do toho s tebou nepůjde!" vykřikla jsem na něj rozzuřeně.
Rozesmál se a pak s úsměvem podotkl. "Ale má drahá, přece mám na své straně samotného prince a brzy se ke mně přidáš i ty." Řekl nadšeně a celý zářil.
"Já se k tobě nikdy nepřidám! Nikdy, rozumíš?! Nikdy!"
"To se ještě uvidí."
"A koho myslíš tím:
Mám na své straně samotného prince?"
Ihned odpověděl "To je přece jasné, Jasonovi se můj plán velmi zamlouvá."
"Cože!?" nemohla jsem tomu uvěřit. Jason, že souhlasil s Noniusem?
"Ano, je to tak. Tvůj bratr mě chápe. Ty bys mě měla pochopit taky. Musíme zachránit nás všechny. Podívej, co to udělalo s královskými rody. Nikdo skoro nezbyl. Kdyby ses zamilovala do poloupíra, vzala by sis ho a měla s ním špinavé děti, tak z poloviny ukončila filipínský královský rod. Ještě, že tvůj bratr je na mé straně a byl bych velmi rád, kdybys byla i ty." Zakoukal se mi do očí a čekal na mé vyjádření.
"Nikdy!" zopakovala jsem tvrdě a otočila hlavu na stranu, abych se nemusela koukat do té kruté tváře.
"Tak to mi nezbývá nic jiného, než tě tu držet tak dlouho, dokud se nepřidáš. Je mi to nepříjemné, ale nedá se nic dělat." Zamumlal smutně. "Kane, Doriane." Pokývl na ně a odešel.
Dovedli mě zpět k Natovi a Jane, kteří celý vystrašení seděli v koutě. Kane mi dal dvě malou sklenici s krví a já s ní ihned přiběhla k Jane. Přidržela jsem ji sklenici u pusy a ona přímo hltala čerstvou a voňavou krev. Půlku jsem pak dala vypít Natovi a oba vypadali o hodně lépe.
"Co ti řekl?" vyjekl starostlivě Nate a rychle mě objal.
"Jsem ráda, že už jste zase při síle." Políbila jsem ho na tvář a pak objala Jane.
"My taky, ale řekni nám, co ti chtěl?" stále vyzvídal Nate.
Začala jsem s vypravováním a oba napjatě poslouchali. Nate párkrát při mém vysvětlování prohodil pár rozzuřených slov. Jane jen koukala s otevřenou pusou a strachem v očích.
"Měla bys s ním souhlasit." Zamumlal tiše Nate a sklonil hlavu, abych mu neviděla do očí.
"Co to vykládáš? Ty s tim snad souhlasíš?" vyjekla jsem nevěřícně.
"Ne, ne, jistě že ne! Ale nic s tim nezmůžeš, nás stejně zabijou. Nemusíš se tu trápit s námi." Nemohla jsem uvěřit vlastním uším.
"Tak to teda ne! Nikoho nezabijou! My je zastavíme."řekla jsem odhodlaně. "Jen co se odtud dostaneme." Začala jsem si pořádně prohlížet naše vězení. Byla to malá kamenná místnůstka bez oken a vlhkým vzduchem.
"Musíme se nějak dostat ven. Někde tu musí být východ." Zamumlala jsem zamyšleně a prohlížela jsem si nepravidelné tvary kamenné zdi.
Ozvalo se zaklepání na dveře a pak se ozval Jasonův hlas. "Sestřičko, tak neblbni. Stejně dřív nebo později budeš jedna z nás. Lepší bude, když dřív."
Byla jsem překvapená. Bylo obtížné se smířit s tim, že můj milovaný bratr je tak podlý. Milovala jsem ho, hrozně moc. Ztratila jsem své pravé i nevlastní rodiče. Nechtěla jsem i bratra, ale nemůžu se k nim přidat.
"Tak co ty na to?"
Neodpověděla jsem.
"Kluci, odemkněte mi." Přikázal jim Jason a dveře se ihned otevřely. Jason vstoupil a zatvářil se smutně. "Tak pojď, půjdeme si promluvit." Chytil mě za ruku a táhl mě ven. Vedl mě do té místnosti s židlí. Kane a Dorian zůstali na chodbě a hlídali.
"Jestli tady seš, abys mě přemluvil, tak se nemusíš obtěžovat." Oznámila jsem mu nevrle a otočila se k němu zády.
"Nedělej mi to těžší, než už to je." Prosil mě Jason, ale já se nenechala přemluvit. "No, jak myslíš, ale pamatuj si. Já zase příjdu." Odešel a mě bolelo srdce, budu muset zabít Noniuse, a když to nepůjde jinak, tak i Jasona. Při vzpomínce na naše společné dětství mi po tváři sklouzla malá slza.
Dorian a Kane mě odvedli zase za Natem a Jane. Bavili se spolu jako by se nic nedělo. Jistě byli s tím, že umřou smíření, ale já ne.
"Prosím, nedělejte jako by se nic nedělo." Řekla jsem nasupeně a sedla jsem si vedle nich.
"My se nemáme čeho bát. Ty jsi v bezpečí, takže nemáme prč se rozčilovat. Jen by bylo lepší, kdybys tu nemusela být. Je to tady fakt hrozný." Řekla s klidným hlasem Jane a já nemohla uvěřit svým uším.
"Vám nezáleží na vašem životě?!" Zasyčela jsem na ně tvrdě.
"Taylor, Natasha mě sice proměnila ve čtrnácti, ale teď mi je sto-osm let. Měla jsem zemřít dávno." Řekla klidně Jane a pak se do toho vložil Nate.
"Jane má pravdu, mě je dokonce sto-padesát. Měl jsem umřít už v osmnácti, když mě v uličce přepadli a probodli nožem, ale v tu chvíli okolo šla Diana a ta mě proměnila. Oba žijeme už moc dlouho, život jsme si užili až až." Pak se oba zatvářili smutně, protože věděli, že mi to nepomůže, ale snažili se.
Sedla jsem si do druhého rohu a trucovala. Když ke mně ale Nate přišel a jemně mě políbil na tvář, zlost mě přešla. Chtěla jsem si tu chvíli užít.
"Jsi v pořádku." Zeptal se mě tiše.
Povzdychla jsem si. "Teď už jo. Mám tebe, to je vše co potřebuju." Pohladila jsem ho po vlasech a opřela jsem se mu o hruď. Zavřela jsem oči a užívala si tu nádhernou chvíli. Přála jsem si, aby to trvalo věčně. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila jeho sladkou vůni, která se mi hrnula do plic. Pevně mě obejmul a já si připadala v bezpečí. Slyšela jsem jemné vzdechnutí. Jane sladce spala. Vypadala tak bezbranně.
"Povíš mi, co se stalo … s Dianou?" zeptala jsem se nejistě a při vyslovení jejího jména sebou Nate trhl.
Chvíli mlčel a pak si povzdychl. "Když mě přepadli a zranili. Umíral jsem. Kolem ale šla Diana. Byla to čistokrevná upírka. Chodila s mým bratrem Aaronem. Tedy nevlastním bratrem."
"Cože, ty máš bratra?"
"Ano, ale dlouho jsem ho neviděl." Na chvíli zapřemýšlel a v očích se mu leskly slzy. "Moji rodiče ho našli jako malého kluka, když jsem byl ještě batole. Nevěděli jsme co je zač. Nikdo nevěděl, kdo jsou jeho pravý rodiče a on si nic nepamatoval.
Ve dvaceti-čtyřech se ale začal měnit."
"On je
.. upír?"
"Bohužel. Rodiče ho braly jako ďábla. Já ho stále miloval. Přece jen jsme spolu vyrůstali. Nechtěli s ním mít nic společného. Tak utekl. Dlouho bloudil ulicemi, ale jednoho dne našel Dianu. Naučila ho, jak odolat té touze zabít a ovládat nově nabyté schopnosti. Zamilovali se do sebe. On jí přímo zbožňoval. Aaron se pro mě jednoho dne vrátil a chtěl, abych s nimi utekl. Tak se i stalo. Žili jsme si dobře. Jednoho dne se ale všechno zvrtlo. V temné uličce mě přepadli nějací muži. Pobodali mě a pak utekli. Viděl jsem, jak ke mně běží Diana a říká, že všechno bude v pořádku. Pak jsem ztratil vědomí.
"Druhý den jsem se probudil a věděl jsem, že je něco jinak. Pak mi všechno vysvětlili a Aaron byl docela rád. Teď už jsme spolu mohli být navždy. Všechno bylo dokonalý. Jen mě štvala ta touha, jakou mě lidé přitahovali. Uvědomoval jsem si, čím si Aaron musel projít. Já ale měl je a to mi to usnadňovalo. Procestovali jsme celé Spojené Státy a skoro celou Evropu. Jedné noci v Paříži, jsem se s bratrem šel projít. Diana zůstala v našem bytě, který jsme si na pár dní pronajali.
" Večer, když jsme se vraceli, byl slyšet křik, který šel z našeho bytu. Aaron se rozeběhl a já za ním. Byl ale rychlejší. Když jsem přiběhl do našeho bytu, dveře byly rozkopnuté. Celý byt byl vzhůru nohama. Aaron brečel a v náručí držel mrtvou Dianou. Kousek od nich ležel umírající lovec. Já jen stál mezi dveřmi a sledoval tu žalostnou scénu. Pak Aaron vstal a nemilosrdně zabodl dřevěný kolík do srdce toho lovce. Potom vzal Dianu do náručí a pohřbil ji nedaleko za městem." Na chvíli se odmlčel a mě ho bylo tak líto. Políbila jsem ho na tvář a on se smutně usmál.
"Aaron byl z toho zničený. Odjel a zakázal mi, abych ho následoval. Od té doby jsem ho neviděl, ale dozvěděl jsem se, že zabíjí lovce upírů. Chová se krutě, ale uvnitř je to stále můj hodný bratr. "
"To je mi líto."
"Já vím." Pohladil mě po vlasech a zavřel oči. Já ještě chvíli přemýšlela nad strašným osudem, který potkal chudáka Aarona. Litovala jsem ho, i přes to, co teď dělá. Za chvíli se mi zavřely oči a já usnula.
Druhý den jsem byla unavená, žíznivá a nemohla jsem vstát. Právě dovnitř vešel Dorian - to byl ten svalnatec - a podal mi sklenici mé oblíbené krve.
"Tohle posílá Jason. Jen kvůli Vám, princezno." Podal mi další dvě sklenice. Jednu jsem podala Jasonovi a druhou Jane.
"Vyřiďte mému bratrovi, že si toho vážím, ale svůj názor to nezmění." Odsekla jsem kysele a začala jsem pít.
"Jak myslíte." Řekl suše Dorian a odešel.
Nate s Jane už své sklenice vypili a já se na ně usmála. Přiložila jsem si svou sklenici ke rtům a pomalu začala pít. Vychutnávala jsem si to. Byla čerstvá a akorát teplá. Milovala jsem tu chuť. Kdyby tu byl poblíž nějaký člověk, neudržela bych se a zakousla se do něj. Když totiž upíři pijí krev, nechají se zcela ovládnout svými smysly a moc se neovládají.
Málo který upír by se dokázal v tuto chvíli ovládnout. Naštěstí mě se to ještě nestalo. Bylo by hrozné ublížit nevinnému člověku. To mě přivedlo zpět k Aaronovi. Myslela jsem na něj celé dopoledne. Nate si toho všiml a chtěl vědět, co se děje, ale já ho uklidňovala, že jsem v pořádku.
Odpoledne zase přišel Jason a přemlouval mě, ale já znovu odmítla.
"Jak myslíš." Řekl při odchodu a pak se ale zastavil a na tváři mu pohrával zlomyslný úsměv, který jsem u něj ještě neviděla. "Nejspíš budu muset zabít tvého milovaného. Hmm, nebo tu malou?" Poté se zachechtal a já zaťala zuby.
"To my jako vyhrožuješ?" zasyčela jsem skrze zuby a jeho můj výraz očividně pobavil. Teď jsem pochybovala, jestli v něm přece jen něco dobrého zůstalo.
"Ne, ovšem že ne. Stejně umřou, dřív nebo později. Tak nač to odkládat na později." Chtěla jsem po něm skočit, ale rychle ke mně přiběhl Dorian a Kane, kteří mi v tom bránili.
"Jestli na ně jen šáhneš, tak přísahám …"
"Ššš," skočil mi do toho Jason a položil mi prst na rty. Pak mě pohladil po tváři a já se znechuceně odvrátila. Pociťovala jsem k němu odpor.
V očích se mu zaplálo a pak nadšeně dodal. "Hoši, přivažte mojí sestřičku k židli. Chci si s ní promluvit a nechci, aby kvůli její reakci někdo přišel k úhoně." Zašklebil se a pak naklonil hlavu na stranu. Podepřel si prstem bradu a pozoroval, jak mě přivazují k židli.
"Díky, teď běžte za dveře." Přikázal jim, potom, co mě přivázali. Jason ke mně přistoupil a naklonil se nade mě. Podíval se mi do očí a já mu chtěla flusnout do toho jeho dokonalého obličeje.
"Ne, ne, ne." Řekl a zakroutil hlavu. Zjevně odhalil můj záměr. "Tak tedy, chci ti něco říct. Doufám, že na mě budeš pyšná, až ti řeknu." Popošel ke zdi a opřel se o ní. Strčil si ruce do kapsy a usmíval se. "Víš, kdo zabil naše pravé rodiče?"
"Jo, nějaký lovec přece." Řekla jsem suše a odvrátila od něj pohled.
"A víš jaký lovec?" to upoutalo mou pozornost a já na něj ihned zvědavě pohlédla.
"Ne." Pípla jsem tiše.
"To bys měla, přece jsi ho dobře znala."
"Mmm?" zamumlala jsem nechápavě.
"Byl to náš milovaný nevlastní otec." Řekl kysele a ušklíbl se. Nemohla jsem jeho slovům uvěřit. To není možné. Nonius řekl, že nás dal k Mithcellovým, potom co nás našel u nás doma.
"Ty lžeš!" sykla jsem rozzuřeně.
"Nelžu. Byl to on! On byl lovec, proto se vracel každý den pozdě v noci domů a hádal se s 'naší milovanou matičkou'. Když zabil naše rodiče, našel nás tak a myslel si, že jsme svačinka. Tak nás vzal k sobě domů a vychovali nás. Když zjistil, že jsem se proměnil, byl z toho u vytržení." Potom si něco pro sebe zamumlal a pokračoval. "Řekl mi, že zabil naše rodiče, tak jsem je oba zabil. No řekni, nejsi na mě pyšná, že jsem pomstil naše pravé rodiče?" řekl nadšeně a já koukala s vykulenýma očima.
"Ne, ne, ne! To nemůže být pravda!" Zakřičela jsem spíš pro sebe.
"Věř tomu! Co ty na to?"
"Jak si to mohl udělat?! Přece nás vychovali a ty z toho děláš, jak by to pro tebe nic neznamenalo!"
"Taky neznamená! Vzali nám naše rodiče a hlavně zabili krále s královnou. Tedy bývalého krále s královnou, ale přece jenom byli to královští." Řekl pyšně nad svým činem a mě se z něj chtělo zvracet.
"Nenávidíme tě! Kdybych nebyla přivázaná, tak by tě zabila!"
"Sestřičko, neříkej takový hnusný slova. Oba víme, že mě na to až moc miluješ." Řekl nafoukaně a pak se znovu rozesmál.
"Ty jsi .. ty jsi …" ani jsem nemohla najít vhodná slova. Z duše jsem ho nenáviděla.
"Musíš mě pochopit. Zabili nám rodiče! To se nedá jen tak přehlédnout a jít dál! Možná kdybych se to dozvěděl teď, tak bych to neudělal, ale byl jsem tehdy krátce po přeměně. Sama víš, jak je těžké se ovládnout." Obhajoval své činy a já ho celkem i chápala. Stejně bych to na jeho místě neudělala. Je zvrácený!
"Vím, že je to po přeměně těžké, ale zabít je? To se nedá omluvit." Zhnuseně jsem od něj odvrátila pohled a řekla, ať mě odvede zpátky za Natem s Jane.
"Oh, já ti to ještě neřekl? Ty už se tam nevrátíš. Nedělalo by to dobrotu. Strčíme tě do místnosti hned vedle nich. Možná si to tak rozmyslíš, když nebudeš s tim odpadem v jedné místnosti." Řekl znechuceně a poručil svým poskokům, aby mě dovedli do mého nového vězení.
Vypadalo jinak než to, v kterém je Nate s Jane. Byla tu postel a noční stolek s lampičkou. Byla tu ale stejná zima a vlhkost jako vedle. Zabušila jsem na zeď a poslouchala, jestli to slyšeli. Nic se ale neozvalo, kamenná zeď byla moc silná. Pořádně jsem se podívala po nepravidelně stavěné zdi s nízkým stropem.
Odsud se musím dostat!, řekla jsem si pro sebe a začala osahávat strop a stěny. Hledala jsem nějaký tajný vchod nebo skulinu, kterou bych se mohla dostat ven. Nemohla jsem nic najít. Bouchala jsem pěstí do kamenů, ale žádný se ani nehnul. Celá rozčílená jsem si lehla na postel a na hlavu jsem si přiložila polštář. Chvíli jsem jen tak ležela a přemýšlela, co bude dál. Vyrušil mě ale něčí křik a já ihned vyskočila z postele a poslouchala, co se tam děje.
Bylo slyšet pár výkřiků a pak bylo ticho. Měla jsem strašný strach. Ne o sebe, ale o Nata s Jane.
"Caroline! Co to děláš?" ozval se překvapený hlas Nata.
Cože? Co tady dělá Caroline?, řekla jsem potichu a čekala, co se stane dál. Za chvíli se otevřely dveře a v nich stál Nate, který ke mně ihned přiběhl a objal mě. Caroline stála nalevo ode dveří a při pohledu na mě s Natem se zatvářila smutně. Jane stála vedle ní a usmívala se. Po dlouhém objetí mě Nate vzal za ruku a táhl ven ze dveří.
"Co se to stalo?" vyjekla jsem při pohledu na mrtvého Doriana s Kanem.
"Caroline nás přišla zachránit." Vysvětlil Nate a Caroline každému podala dřevěný kolík.
"Musíte se odtud ihned dostat. Běžte, já zatím zachráním moje kamarádky. Ty jsou zavřený tady." Ukázala na dveře na levé straně a já v její tváři viděla starostlivý výraz. To u ní nebylo obvyklé.
"Ale, co když z toho budeš mít problémy? Pomůžeme ti a pak odejdeš s námi." Řekla jsem odhodlaně a přistoupila jsem ke dveřím, za kterými si se schovávali další nešťastní poloupíři.
"Není čas." Zakřičela Caroline a položila mi ruku na rameno.
"Proč to děláš? Vždyť mě nesnášíš, ne?" Zamumlala jsem a podívala se smutných hnědých očí, které patřily Caroline.
Povzdechla si a pak se na mě podívala. Ty slova se jí neřekla lehce, ale nakonec je vyslovila. "Nathaniel tě miluje. To je ten důvod, proč chci, abys i ty byla v bezpečí." Pak následovala kratičká pauza. Bylo mi trapně. Teď jsem Caroline viděla v jiném světle. Bylo mi jí líto. Její láska i otec měli radši mě než ji. "Tak běžte!" pobídla nás a ještě mi hodila do ruky krásný stříbrný meč. "Ten je po tvém dědečkovi." Zašeptala nakonec.
"Děkuju. Za všechno." Řekla jsem rychle před tím, než jsme vyběhli ze dveří. Nate běžel jako první, za ním jsem byla já vedle mě Jane. Běželi jsme temnou chodbou zpět do jídelny. Nate opatrně otevřel dveře a Jane mi pevně stiskla ruku. Měla hrozný strach, celá se třásla. Povzbudivě jsem se jí stiskla ruku a ona se usmála.
Jídelna byla prázdná. Měli jsme štěstí, ale čekalo na nás teprve to nejhorší. Musíme se dostat ven. Běžela jsem k ledničce a rychle vyndala pytlík s krví, který byl z nějaké nemocnice. Bůh ví, kdo všechno do tohoto obchodu s krví byl zapletený. Kde jaká sestra nebo doktor mohl tajně prodávat krev za slušnou cenu upírům. Rychle jsem se napila a zbytek hodila Jane. Pak jsem vyndala další pytlík pro Nata. Všichni jsme nabrali nové síly a byli připraveni na menší boj, kdyby byl nutný.
Pomalu jsme vyklouzli na prázdnou chodbu. Byla noc, to znamenalo, že všichni nejspíš spali. Samozřejmě kromě ochranky. Opatrně jsme našlapovali, aby naše kroky někoho nezbudili. Rychlost jsme si nemohli dovolit. Sice by jsme
se dostali ven, ale ochranka by si toho všimla. Kvůli tomu by Caroline nemohla odvést zbylé poloupíry, kteří byli právě na cestě za námi. Museli jsme tedy jít pomalu. Pevně jsem stiskla svůj meč a připravila se na možný souboj.
Pomalinku jsme mířili k postranním dveřím, které vedli ven, ale v tom se za rohem vynořil Jason. Všichni tři jsme ztuhli a já věděla, že to máme prohraný, ale rozhodně to nevzdáme bez boje. Jason se na nás podíval a tvářil se překvapeně. Moment překvapení ale netrval dlouho.

"Ochranka!" zařval
V ten moment se snad ze všech koutu se vynořili nabušenci a já ztuhla. Nikdy jsem nebojovala. Cítila jsem, jak se mi v krvi proudí adrenalin, jako tedy v tom sklepě a kývla jsem na Nata s Jane. Pak jsem rychle vykročila v před a kopla velkýho maníka do břicha, až spadl na další upíry za sebou. Pak to šlo raz dva. Kopala jsem kolem sebe a sekala hlavy raz dva. Nata byl hrozně mrštný, zabodával kůl do srdce jednomu po druhém. Jane se krčila v koutu a všechno sledovala. Měla jsem o ní strach, ale měla jsem jasný cíl. Drala jsem si cestu k Jasonovi, který stál opodál a koukal s otevřenou pusou, jak se jeho k němu přibližuju. Byla jsem unešená z toho, jak dobře umím bojovat. Musela jsem to mít v krvi. Výhodou bylo, že jsem měla větší sílu než kdokoliv jiný. Bohužel stejnou sílu měl Jason.
Najednou se z jeho strany přiřítili další hromotluci ochotní ho bránit. Jason se zasmál, ale jeho úsměv pohasl, když viděl, že mě nejde zastavit. Obrátil se a byl pryč. Z druhé strany přiběhla Caroline s pěti poloupírkami a dvěma poloupírama. Připojili se do boje a Nate ke mně přiskočil.
"Běž za ním, my to tu zvládneme." Zvolal přitom, co zapichoval dalšího upíra.
"Ne! Nenechám vás tady!" zakřičela jsem k protestu, ale on si ihned našel důvod, proč bych měla jít.
"Musíš ho chytit. Nonius a on .." skrčil se a já usekla hlavu jednomu z našich protivníků. "vybudují si nové sídlo a začnou zabíjet poloupíry ve velkém. My nemáme takovou sílu, abychom s Jasonem bojovali." Měl pravdu. Musela jsem jít. Podívala jsem se na dobře bojující Caroline a ostatní. Zdálo se, že jim to de celkem dobře.
"Tak běž, sejdeme se pak kousek za městem!" zakřičela Caroline a o kousek jí minula špička meče. Udělala výpad a skopla svého protivníka na zem, stoupla mu jednou nohou na hrudník a probodla ho.
"Dobře, ale buďte opatrní!" přikázala jsem jim a chtěla utéct. Nate mě ale chytil za ruku a přitáhl si mě rychle k sobě. Políbil mě a já pomalu zapomněla, kde jsem. Pak nás přerušil řítící se upír s mečem. Odtáhli jsme se od sebe a já rychle běžela za Jasonem. Šla jsem po jeho pachu, voněl tak ostře. Jako mořská voda, tak slaná, až mě z toho pálilo v nose. Vedlo to přímo do Noniusova pokoje. Rychle jsem vykopla dveře, ale nikdo uvnitř nebyl. Koukla jsem do koupelny, taky nic. Vběhla jsem zpět do pokoje a pořádně se rozhlédla. Nonius tu měl balkón. Podívala jsem se z okna a na zahradě viděla helikoptéru, ke které běží Nonius s Jasonem. Rychle jsem otevřela dveře na balkón, přeskočila zábradlí a dopadla pevně na nohy.
Byla jsem rozhodnutá, musím je zabít. Zaťala jsem zuby a rychle jsem vyběhla jako střela za nimi. Právě nastupovali. Rychle jsem trhla Noniuse k sobě a přimáčkla ho k helikoptéře. Držela jsem mu meč pod krkem a viděla jsem mu v očích strach.
"Taylor, přece by ses na mě nezlobila." Řekl nervózně a já pohlédla na Jasona, který se mě chystal srazit k zemi.   
"Nedělej to! Jinak .." varovala jsem Jasona a přitiskla jsem meč pevněji k Noniosovu krku až mu na něm udělala červená čára. Jason se zastavil a zvedl ruce k hlavě.
"Dobře. Vzdávám se." Řekl rázně a v tom Nonius vytáhl dýku, kterou měl schovanou za zády a chtěl mě s ní bodnout do srdce. Já ale stačila uhnout, ale špičkou mě škrábl do ramene.
To mě vyvedlo z míry a Jason mi vykopl meč z ruky a já se svalila na zem. Než jsem mohla vstát, už na mě klečel a škrtil mě.
"Hlavně ať ji nezabiješ." Řekl s úsměvem Nonius. Jason se usmíval a očividně si náš souboj užíval.
"To nemám v plánu. Přece jenom to je moje malá sestřička." Zakřenil se a pak jsem ho od sebe odkopla a on se bouchl hlavou o zadek helikoptéry. "Au, to bolelo." Zastěžoval si Jason a znovu se na mě vyřítil. Sklonila jsem se a on mě přeskočil.
"Promiň, doufám, že to moc nebolelo." Řekla jsem sarkasticky a kysele se usmála. Nonius se pobaveně opíral o helikoptéru a pozoroval náš boj.
Prali jsme se nějakou chvíli. Každý nás už měl pár pěkných ran a modřin. Pak mi uštědřil pěknou dánu do břicha, spadla jsem na zem a ocitla se vedle svého meče. Jason si toho všimnul, až když jsem se s ním na něj řítila. Uhnul a já spadla přímo na Noniuse. Špička meče se zabořila vedle jeho krku a on se rozesmál. Jason mě ze zadu chytil za ruku a shodil mě na zem. Pak si ke mně klekl a přitiskl mě pevně k zemi.
"Už máš dost?" zašeptal mi do ucha.
"Tady jsi." Řekl Nonius a já se divila, na koho to mluví. Pak se ozvalo jen zasténání a já upřela svůj pohled na překvapeného Noniuse. Jason udělal to samé. Nonius tam stál s otevřenou pusou a koukal na dřevěný kůl, který měl zabořený v prsou. Pak zdvihl hlavu a vyčítavě se podíval na oněmělou Caroline, která stála vedle něj.
Jason byl najednou pryč a já byla moc unavená na to, abych ho pronásledovala. Navíc jsem byla pořád ohromená ze scény, která se přede mnou právě odehrávala. Caroline zabila svého otce. Nonius se rozsypal na hromádku prachu a Caroline v slzách padla na kolena. Ven vyběhla Jane s ostatními poloupíry a ztuhli při pohledu na Caroline.
"Pojď, musíme jít." Pomohl jí vstát jeden poloupír a ke mně přiběhla Jane.
"Musíme jít, za chvíli to tady bude samý upír." Naléhala Jane a pomohla mi se sebrat ze země. Všichni začali přeskakovat plot. Já stála nehnutě na svém místě a koukala na hromádku prachu před sebou.
"Tak pojď." Zatřásla se mnou Jane. V tom mě to trefilo jako facka.
"Kde je Nate?!" Zakřičela jsem a hlas se mi na konci věty zlomil.
"Taylor! Musíme jít!"
"Kde je Nate!" Zopakovala jsem tvrdě a myslela na nejhorší.
"Nate nás dožene. Musel je tam zdržet, přišlo jich moc." Řekla smutně Jane a radši se mi ani nepodívala do očí. Držela mě pevně za ruce a dvě poloupírky ke mně přikročily a snažily se mě udržet na místě. Rychle jsem se jim vymotala, ale to přiběhl jeden poloupír a pevně mě tiskl v náručí.
"Pusťte mě! Musím jít za ním!" křičela jsem a do očí se mi vlévaly slzy. "Tak mě přece pusťte!"
"Billy." Zvolala unavená Caroline na toho poloupíra, který mě držel v náručí a on přikývl. Pak jsem omdlela.









NATHANIEL:

Díval jsem se, jak mizí za rohem. Doufal jsem, že je porazí a všechny nás zachrání, ale taky jsem se o ni hrozně bál. Nevím, co bych dělal, kdyby se jí něco stalo. Teď jsem ale všechny obavy musel pustit z hlavy a soustředit se na boj. Bylo nás oproti těm gorilám málo, ale drželi jsme se slušně. Caroline a všichni ostatní do toho dávali všechno, já taky. Jane moc bojovat neuměla, ale kryl jsem jí záda. Jane je spíš taková křehká panenka a proto jí musim chránit. Všechny musim chránit. Jen co s tím tady skoncujeme, poběžím pomoct Taylor.
"Sakra," zaklel jsem nahlas a podíval jsem se na své pravé rameno. Jenom škrábnutí, ale pěkně to pálilo. Usekl jsem další hlavu a rozhlédl se po dalším protivníkovi. Bojovat mi šlo celkem slušně. Když jsem řil se svým bratrem a Dianou, dávali jsme si proti sobě souboje. Bratr mě musel vycvičit, protože věděl, že na světě to není lehký. Každou chvíli se nějakej magor snaží ovládnout zemi. Byl na mě tvrdej, ale teď jsem mu za to vděčnej.
"Nate!" zařvala Caroline a já se ihned za ní otočil. Šli po ní hned tři protivníci. Rychle jsem zapíchnul toho zrzouna, s kterým se bojoval a přispěchal jí na pomoc. Trvalo jen pár vteřin a všichni tři se už váleli po zemi. "Dobrá práce," pochválila mě při boji s nějakým blonďákem.
Zvládali jsme to, ale ne na dlouho. Každou chvíli přicházeli další a další. Ten má snad nekonečnou armádu!, pomyslel jsem si a zaútočil na dalšího.
"Carolene, musíme odtud zmizet. Je jich moc a přicházejí další."
"Dobře. Já je tady zdržím a vy utečte!" zakřičela při setnutí další hlavy.
"Ne!" zasyčel jsem a přiběhl k Jane. "Vezmi všechny a utečte ven. Nasedněte do aut a sejdeme se za městem."
Koukala na mě vykuleně, ale všechno pochopila. Pak postupně obešla všechny a sdělila jim plán. Já jí mezitím kryl záda. Když všichni znali plán, zařval jsem k ústupu a oni ihned běželi za Taylor. Jediná Caroline furt prskala, že je to sebevražda a že mě tu nenechá.
"Běž! Musíš odtud dostat ostatní!" Pár z Noniusovi ochranky se za nimi rozeběhlo, ale většině jsem zkřížil cestu.
"Dobře, ale za chvíli uteč taky! Budeme na tebe čekat! Slib to!"
"Slibuju." Podívala se mi do očí, a pak ránu byla pryč.
Zase se za ní pár poskoků rozeběhlo, ale většinu jsem stačil zadržet. Bylo jich tady asi dvacet. Věděl jsem, že to mám prohraný, ale aspoň můžou ostatní utéct. Nadechl jsem se a rozběhl se proti nim. Sekla jsem kolem sebe a pár jich leželo na zemi. Uštědřili mi taky pěkný rány, ale já bolest nevnímal. Bojoval jsem dál a dál. Za chvíli se ale dostavila únava a já věděl, že to dlouho nevydržím a síly mě opustí. Už jich zbylo jen osm, a tak jsem sebral poslední energii, kterou jsem měl a vrhl se na ně. Někteří se na mě nevěřícně koukali, asi si mysleli, že to vzdávám. Jednoho menšího chlápka, co vypadal tak na čtyřicet jsem odkopl ke zdi a on se sesunul na zem.
Ještě sedm., řekl jsem si v duchu a bojoval dál.
Zvládnu to!, povzbuzoval jsem se. Najednou se za rohem vyřítilo asi deset dalších zabijáků. Teď už jsem to věděl jistě. Napřáhl jsem se a dal svojí poslední ránu, kterou jsem dokázal dát. Všichni se radostně usmívali, když zjistili, že to vzdávám. Pak jejich úsměv zmizel. Nevěděl jsem, co se děje. Koukali za mě, tak jsem se opatrně otočil. A bylo to! Nemohl jsem tomu uvěřit! Projel mnou nový záchvěv naděje a usmál jsem se.
"Zdravim. Doufám, že nejdu pozdě." Šibalsky se usmál a pak pevně sevřel kolík ve své ruce.
Vypadal jako bůh zkázy. Krásné černé vlasy měl upravené podle poslední módy a jeho smaragdově zelené oči se mu třpytily nedočkavostí. Rty se mu tvarovaly do nebezpečného úsměvu a celý oblečený v černém působil tajemně.
Všimnul jsem si, jak na něj všichni zírají. Měli v očích strach, asi věděli proč.
Mrknu na mě a pak svým melodickým hlasem řekl: "Tak jdeme na to!" sotva to dořekl, stál vedle mě a začal bojovat. Já se vzpamatoval z úžasu a po jeho boku se vrhla do bitvy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama