close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Chtěj prožít svůj sen, ne prosnít svůj život.

3. Kapitola

13. prosince 2010 v 12:37 | Bloody Mistery

3. OBJASNĚNÍ


Byla jsem natěšená na nás malý výlet, který zítra s Jane podniknem. Vzala jsem mobil a zavolala babičce. Byla jsem ráda, že slyším její hlas. Za celou dobu, co jsem tady, jsem jí volala jen dvakrát. Tu novinu o tom, že zítra přijedu i s Jane, jsem jí neřekla. Bude to překvapení. Řekla jsem jí spoustu drbů o sestřence Kim a tady, jak si to užívám s tetou Lily. Po našem dlouhém rozhovoru, jsem se opláchla a lehla si do mé měkké postýlky. Byla jsem ráda, že je ten den už za mnou. V noci jsem se probudila, otevřela jsem oči a před sebou uviděla Nata, jak stojí u okna a kouká na mě. Promnula jsem si oči, abych viděla, jestli to je opravdu on. Nikdo tam ale nebyl. Copak mám halucinace?
Je to jasný, už z toho blázním. Vstala jsem a pomalu šla do koupelny.
Bylo pět hodin ráno a já už nemohla usnout. Oblékla jsem se a nalíčila. Dneska jsem vypadala celkem dobře. Mé oči už konečně nebyly uplakaný, měly svou normální modrozelenou barvu. Pořádně jsem si pročesala vlasy, páni jak mi vyrostly. Byly dlouhé až po lokty a krásně voněly mým levandulovým šampónem. Nasadila jsem si kruhové náušnice a šla si překontrolovat, zda mám všechno zabalené.
Vypadalo to, že jsem nic nezapomněla. Vylezla jsem z pokoje a šla se podívat, jestli je Jane už vzhůru. Když jsem byla skoro před jejími dveřmi, někdo mě ze zadu chytl za ramena, zacpal pusu nějakým kusem hadru, zavázal oči a svázal ruce a nohy. Potom mě ten dotyčný vzal do náručí a někam nesl. Musel to být chlap, ženská nemá takovou sílu, ani tak vypracované tělo. Držel mě v náručí a běžel. Já se pokoušela vymanit z jeho objetí, ale tiskl mě k sobě moc silně. Měla jsem strach. Pak se náhle zastavil. Otevřely se dveře a muž i se mnou v náručí, se dal do chůze.
Položil mě na něco měkkého a pak začal telefonovat. "Ano, mám ji." Odpověděl do telefonu muž s hrubím hlasem. Bylo chvilku ticho a pak pokračoval: "Ano bez komplikací, žádní svědkové." Potom jsem slyšela kroky a zabouchnutí dveří. Nejspíš odešel.
Trhala jsem nohama i rukama. Nešlo to ale povolit, zarývalo se mi do kůže. Bylo to kovové, nespíš pouta. Pokoušela jsem si sundat šátek z očí, ale nešlo to, povedlo se mi jen sesunout kapesník, který jsem měla ovázaný kolem pusy.
Nadechla jsem se a chtěla zakřičet, v tom se otevřely dveře a vešlo více osob, než jen můj únosce. Jo to můj únosce, pomyslela jsem si a čekala, co se bude dít.
Někdo ke mně přistoupil, sundal mi spadlý šátek z mé pusy a i šátek, který mi zakrýval oči. To, co jsem uviděla potom, bylo něco absolutně neuvěřitelného. Byla jsem v malé místnosti s psacím stolem, jedním oknem a postelí, na které jsem seděla. Mým únoscem byl ten svalnatec, kterého jsem sejmula tenkrát ve sklepě. Další překvapení stálo hned vedle něj, byli tam ještě dva muži. Při pohledu na ně jsem nemohla uvěřit tomu, že to jsou oni. Oni se jen usmívali a byli pobaveni mým výrazem.
"Cože?! Jasone! Noniusi! Proč?!" zakřičela jsem rozčíleně a krev ve mně vřela.
"Mé dítě, nebo se, nemáme v úmyslu ti ublížit. Jason si to nepřeje a já nejsem zvíře." Řekl jemným hlasem Nonius a sedl si na kraj postele. "Víš, nejlíp vše pochopíš, když ti to Jason vysvětlí vše od začátku. Já zatím půjdu do své pracovny a počkám, než tady skončíte." Postavil se a ladným krokem odešel a následoval ho i jeho poskok.
"Jasone?" Zeptala jsem se nechápavě. Jason mi rozvázal pouta na nohou, ale z rukou mi je nesundal.
"Je mi líto, že tě tu musíme držet, ale začne to co nejdřív."
"Co začne? Proč mi to děláš?" zařvala jsem na ně a on se pousmál.
"Víš, jak jsi vrazila rukou do zdi a ona se ti za pár vteřin uzdravila?" Přikývla jsem a on pokračoval. "To byl příznak toho, že se brzo začneš proměňovat. Zezačátku se ti všechno rychle uzdraví, pak začneš mí čím dál větší sílu a nakonec se přeměníš celá." Zahleděl se mi do očí a nejspíš něco zkoumal. "Proměna různě dlouhá, u někoho trvá dvacet minut a u někoho klidně pět hodin. Pěkně to bolí. Zezačátku přestaneš vidět i slyšet, slyšíš jen svůj křik a cítíš, jak ti srdce a krev pomalu zamrzá. Kůže se ti zoceluje a rostou ti špičáky. Chvíli jsi celá zamrzlá. Potom ti uvnitř těla začne rozmrzat nová, předělaná krev, srdce se sice rozmrzne, ale už být nebude. Kůže zůstane tvrdá jako led a pak bolest pomine a ty se probudíš. Znovuzrozená. Není to fantastické?" Zeptal se mě nadšeně a já na něj nechápavě koukala.
"Co to sakra?" zasyčela jsem skrze zuby. "Co se ze mě stane?"
"Upír, a ne ledajaký. Ty a já jsme královští upíři. Máme vzácnou krev. Naši rodiče, tedy naši praví rodiče."
Skočila jsem mu do řeči. "Jak to myslíš 'pravý rodiče'?"
"Čistokrevní upíři, jako jsme mi, nemají obyčejné lidské rodiče, byli jsme adoptovaní. Naši praví rodiče se jmenovali Sarah a James Leroyovi . Zabil je nějaký lovec upírů." Při těch posledních slovech zasyčel zlostí. "Nonius byl jejich přítel, když nás šel navštívit, našel naše rodiče mrtvé a nás dva v bezvědomí. Dal nás do péče Mitchellovým a ti nás vychovali. Já jsem se začal v ten den, co jsi mě slyšela řvát na tátu, proměňovat. My čistokrevní upíři, co máme oba rodiče upíry, se měníme od šestnácti do dvaceti-pěti let. Každý upír se přemění v jiném věku, já se přeměnil ve dvaceti a ty se začínáš přeměňovat právě teď. Nebude to dlouho trvat a staneš se jednou z nás. Více ti povím, až se proměníš. Budeš to tak líp chápat." Sebral se a jednoduše odešel.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Bylo to moc informací najednou. To není možné. To znamená, že jsem Taylor Leroyová? Jsem upírka? Proto se mi ta ruka tak rychle zahojila. Teď mi dávalo smysl, proč jsem udělala do zdi tu díru a taky proč jsem shodila bez námahy toho svalnatýho chlápka.
Myslela jsem, že upíři jsou jen mýtus a teď se dozvídám, že ne a jsem potomkem upířího páru. Noční můra se stala skutečností. To znamená, že se budu muset rozloučit se sluncem? Že už se v zrcadle neuvidím? To hlavní ale bylo, co budu pít? Budu nepříčetná a budu zabíjet bezmocné lidi? Při tom pomyšlení se mi udělalo špatně.
Další den to nebylo o moc lepší. Nonius mi nechal přinést něco k jídlu a pití. Starala se o mě mladá žena jménem Amanda. Byla pěkná, nejspíš taky upírka, nebo upíří služka. Byla na mě milá, ale já jí vždycky na všechno odsekla. Nenáviděla jsem tohle místo. Bratr za mnou přišel večer, aby se ujistil, jestli mi něco nechybí.
"Zítra nebo pozítří už budeš znovuzrozená." Usmál se nad tou představou, ale já z toho šílela. Bylo mi špatně při té představě, co se ze mě stane. Jako z něj. Ach, chudák babička. Co když už jí nikdy neuvidím?, při té představě se mi chtělo brečet.
Bratr právě odešel a já se zlověstně koukala na Amandu. Mohla by mi pomoct utýct. Ano, teď nebo nikdy, dokud tu není nikdo jiný kromě nás dvou.
"Amando, mám žízeň, pojď ke mně a podej mi sklenici vody." Přikázala jsem jí a ona ihned poslechla. Vzala sklenici ze stolu a nesla mi jí. Už byla u mě a usmívala se. "Děkuji" řekla jsem sladce a rychle jsem jí ovázala má pouta kolem krku. "Pššt, neublížím ti. Teď mi pomůžeš se odsud dostat, rozumíš?" Vyděšeně přikývla. "Dobře, teď řekneš, že mi .. Au.. Ach to bolí ..! Sakra! Co to je?!" Pustila jsem Amandu a ona upadla na zem. Hrozně mě bolela hlava, chytla jsem se za ní a řvala bolestí.
Rychle přiběhl bratr ještě se dvěma muži a Jason jen nadšeně řekl: "Už je to tady." Ano bylo to tu! Přestávala jsem vidět a slyšet. Celý tělo jsem měla jako v ohni, ale za pár vteřin začalo rychle mrznout. Srdce se rozbušilo, tak silně, že přehlušilo i můj křik. Pak pomalu zamrzalo společně s krví.
Trvalo to neskutečně dlouho, připadalo mi to, jako hodiny. 'Už dost! Už dost!' žadonila jsem, ale bolest se zvyšovala. Náhle přestala a já cítila, jak mé tělo pomalu rozmrzá. Vracel se mi sluch i zrak. Viděla jsem, jak Jason mě jason drží za hlavu a mluví na mě, že všechno bude v pořádku. Dva další muži mi drželi nohy a ruce. Amanda se zděšeně krčila v koutě a pozorovala, jak trpím.
"Pusťte ji!" přikázal mužům a ti ihned poslechli a odešli. "Amando, buď tak hodná a dojdi pro Noniuse." Překl s úsměvem na tváři a pak pohlédl na mě. "Vítej mezi námi" Řekl jemným hlasem Jason a pohlavil mě po vlasech.
Byla jsem vyděšená, ale konečně ta bolest přestala. Vydechla jsem si a posadila se. Ani jsem se necítila unavená, klidně bych mohla běžet maraton. Bylo mi, jako bych vypila deset energy drinků. Rozletěly se dveře a mezi nimi stál Nonius. Rychlostí blesku ke mně přiběhl a nadšeně se usmál.
"Konečně!" vydechl a pak se ke mně naklonil. Vzal mou ruku a něžně ji políbil. "Vítejte mezi námi, princezno."
"Co? Princezno?" Řekla jsem překvapeně, nad tím, jak mě oslovil a v očích se mu zatřpytily.
"Ty jsi jí to ještě neřekl, Jasone?" Otázal se Nonius.
"Myslel jsem, že jí to vysvětlím až po přeměně. Lépe to pochopí." Objasnil mu to Jason. Já na ně jen nechápavě koukala a oni se nad mým výrazem rozesmáli.

"Amanda ti přinese čisté šaty, až si je oblékneš, přijď za námi. Budeme hned za dveřmi." Poručil mi
Nonius a spoledně s Jasonem s nadšením odešli.
Oblékla jsem si tmavé rifle, bílé tílko a malý černý svetřík, který mi Amanda donesla. Bála jsem se vyjít ze dveří, ale dřív nebo později to musím mít za sebou. Vykročila jsem z mé 'vězeňské cely' do velkého a moderního pokoje. Tohle rozhodně nebylo v Noniusově domě. Musel to být nějaký malý domek, který stál někde poblíž. Nonius elegantně seděl v bílém křesle a Jason stál u okna a netrpělivě podupával nohou. Nikdo jiný tu s nimi nebyl.
"Konečně." Řekl Jason a pobídl mě, ať si sednu na krásnou bílou pohovku vedle Noniuse. Poslechla jsem a Jason si ihned sedl vedle mě.
"Tak tedy začněme." Přikázal Nonius a kývl na Jasona.
"Nejdříve ti řekneme něco o našem stylu života a našich možnostech a nedostatcích, abys mohla přežít." Chytil mě za ruku a pokračoval: "Nejdřív začneme našimi výhodami." Oznámil mi nadšeně a v tom okamžiku stál za mnou. "Vidíš? Jsme neuvěřitelně rychlí." Řekl za mnou a zase seděl vedle mě. "Další výhodou je náš zrak, naše zorničky se minimalizovali a tak můžeme vidět i v noci. Je to paráda. Také slyšíme na desítky metrů daleko, ale jen, když se soustředíš na cílové místo. Další výhodou je, že máme maximální sílu, dokážeme zvednout i několik tun. Jsme nezranitelní, a když už nás něco zraní, tak se to během pěti sekund zahojí." To vysvětlovalo můj malý incident se zdí. "Nestárneme. Zůstaneme ve stejném věku, v jaké se přeměníme, to je další plus.
"A to nejlepší je, že jsme nesmrtelní." Rozesmál se, ale pak jeho úsměv pominul. "Teď ti řeknu o našich nevýhodách. Pro naše přežívání je důležité pravidelné přijímání krve. Pokud přestaneš pít krev, sice nezemřeš, ale pomalu přicházíš o svou sílu a další parádní schopnosti. Jo a začneš vypadat, jako oživlá mrtvola."
"A jaký druh krve máš na mysli?" Zeptala jsem se s obavami z odpovědi.
"Lidská krev je ideální. Dodá ti maximální sílu. My na to máme zvláštní místnost. Říkáme tomu 'jídelna'" Zašklebil se nad tím výrazem a pohlédl na Noniuse. "Pak ti jí ukážu. Pijeme tam krev, kterou dostávám z nemocnic. Je to krev dárců a tam si každý může objednat svojí oblíbenou značku, mě osobně chutná nejvíc B, ale tobě může chutnat třeba nulka." Polkla jsem při představě, jak si pochutnávám na krvi a zhnuseně jsem se otřásla. "Ten koho nebaví pít krev dárců, chodí na lov." Na lov, při těch slovech se mi ježila kůže na rukou.
Jason mou reakci zaznamenal a usmál se. "Ano, slyšela jsi správně. Najdou se tu i ti, co jim zabíjení nevadí. Občas si taky zajdu na něco čerstvějšího." Řekl jednoduše, jako by to nebylo, bůh ví jak, odpuzující. "Neboj, tebe do toho nutit nebudu." Rozesmál se a jemně do mě šťouchl. Já z toho byla zhnusená. Jak mohl? Připadalo mi to, jako bych svého bratra neznala. "My čistokrevní musíme pít každý den, poloupíři jen jednou do týdne."
"Jak to myslíš poloupíři?" Skočila jsem mu do řeči, ale jeho to potěšilo.
"Dobře, že se ptáš. Poloupíři jsou ti, kteří byli v průběhu jejich života proměněni upírem. Ti v sobě mají ještě lidskou krev, tak proto se nepotřebují tolik zásobovat, jako my. Zato jsou ale slabší. Mě ani tebe by rozhodně nepřeprali."
"Amanda je poloupírka?"
"Ne, ta nám tu jen slouží. Je to obyčejná smrtelnice. Zapomněl jsem ti říct, že můžeme smrtelníky ovlivňovat. Ale to umí jen královští, jako jsme my dva, proto ti Nonius řekl 'princezno'. Na začátku existovaly tři rody královských upírů. Královští upíři mají ještě větší sílu, plus nějaké ty schopnosti navíc, dokonce i než čistokrevní. První rod, byl ruský rod Vinogradovů. Druhý rod, byl francouzský rod Leroyů, tedy náš rod a posledním rodem, byl neméně uctívaný řecký rod Greogiadisů. Tyto rody se nacházela na úplné špičce upíří populace. Každý se jich obával a chtěl s nimi být zadobře. Ti tři rody proti sobě vedli různé války. Do své armády nechali udělat i poloupíry, válka mezi nimi trvala po staletí. Jednoho dne, toho měli všichni dost, tak se sešli a určili určitá pravidla. Zemi si rozdělili na tři kusy. Půlku Ruska a celou Asii získali Vinogradové. Druhou půlku Ruska a celou Evropu získal rod Gregiadisů a náš rod získal celou Ameriku.
"Armády byly rozpuštěny a upíří se rozlezli po celém světě. Všichni se se všema křížili, i královští. Z rodu Vinogradovů zbyly už jen sourozenci, princezna Svethlana Khristina s princem Solovyovem Zhenyakem. Z rodu Gregiadisů jen princ Marco. Nakonec náš rod, z něj jsme zbyli jen mi dva." Odmlčel se a pak se mě zeptal, jestli se nechci na něco zeptat.
"Co slunce, zrcadlo a jak nás lze zabít?" Zeptala jsem se okamžitě, to se do toho vložil Nonius.
"Na slunci se jen otupují naše smysly, ale to je všechno. To, že nejsme vidět v zrcadle je mýtus a zabít nás lze třemi způsoby. První je, že nám useknou hlavu a zapálí, druhý, že nás probodnou kůlem a třetí, že nás nechají tak dlouho bez krve, že se rozpadneme." Vysvětlil mi Nonius.
"A jak můžeme stvořit poloupíra?" při té otázce na mě Nonius vrhl udivený pohled.
"Jednoduše, stačí, když mu dáš napít své krve a pak ho do určité doby zabiješ. Odhaduje se to na patnáct minut. Ale naše krev neslouží jen k přeměňování lidí v poloupíry, slouží i k léčení. Když se jí zraněný smrtelník napije, tak se uzdraví tak rychle jako mi, ale nesmí se jí napít moc, potom by se mohlo stát, že by ho naše krev pro změnu zabila." Řekl pobaveně Jason.
"To by pro dnešek stačilo. Vrátíme se domů. Taylor se musí najíst." Řekl po chvilce ticha Nonius.
"Nemůžu uvěřit, že jsem to vypila." Vykoktala jsem ze sebe po mojí první dávce krve. Jane se smála a přitom dopíjela svou sklenici. Skupina A byla její oblíbená. Jane byla poloupírka.
"Jaká skupina ti chutná nejvíc?" Zeptala se mě Jane.
"Asi nulka."
"Víš, je to pocta, že já poloupírka můžu sedět se samotnou francouzskou princeznou." Mě to ale senzační nepřipadalo. Chtěla jsem být obyčejná lidská holka a ne princezna z pomalu vymřelého rodu.
"Hele, kdo je tu ještě kříženec kromě tebe?" zeptala jsem se zvědavě a porozhlédla jsem se po místnosti.
"Pár bodyguardů, co chrání Noniuse, tebe a Jasona a pak ta holka co vedle tebe bydlela, než se tam přestěhoval, no, ehm Nate a on je i vlastně poloupír." Dořekla to a rychle se podívala na svou už prázdnou sklenici, aby se nemusela koukat na můj výraz.
"Cože? On je taky poloupír?" vykřikla jsem překvapeně a dvě holky, které si dávaly svou povinnou dávku krve, se na mě podívaly.
"Hmm. Lepší, že spolu nejste, měli byste problémy. Ty nesmíš chodit s poloupírem. Musíš mít co nejvíc dětí urozeným čistokrevným upírem, který pochází z filipínského rodu. Pár jich na světě ještě pobíhá." Jen jsem se zamračila a tiše přemýšlela, zatím co Jane si hrála s prázdnou sklenicí. Byla tak roztomilá, museli jí proměnit velmi mladou, protože vypadala tak na patnáct. Pohladila jsem jí po těch dlouhých, hnědých vlasech a ona se na mě usmála. Byla to dobrá kamarádka a já jsem byla ráda, že jí mám.
Bylo těžký si zvyknout na nový způsob života. Nonius se o mě dobře staral. Každý se ke mně choval hezky a s úctou. Nonius mě přímo zbožňoval, říkal mi, že by chtěl, abych byla jeho dcera. To se však nelíbilo jeho dceři Caroline. Přímo mě nesnášela, ale já se jí snažila vysvětlit, že jí nechci přebrat jejího otce. Ona mi však nevěřila.
Seděla jsem s Noniusem v jeho pracovně a povídala si s ním o všem možném, co se týkalo mého nového života.
"Jak ses poznal s mými rodiči?" Zeptala jsem se nesměle.
Pousmál se a vypadal, že vzpomíná. "Víš, s tvým otcem jsem se znal od mala. Můj otec byl nejlepším přítelkem tvého dědečka.
Žily jsme v jednom větším městečku plném upíry. Víš, bylo to takové naše hlavní město. Žili jsme ve velkém domě, větším než je tenhle. S tvým otcem jsem vyrostl, byl jsem u toho, když poznal tvou matku. Byla krásná a ihned se do sebe zamilovali. Byla urozená, tak jim nic nebránilo v svatbě. Týden po svatbě se uskutečnila plánovaná vzpoura. Někomu se zřejmě nelíbilo, že si tvůj otec našel čistokrevnou manželku a rod Leroyů nevymře. Bohužel tvůj dědeček v ní zemřel. Utekl jsem s tvými rodiči do bezpečí, žili jsme spolu celkem pět let. Potom jsem od nich odešel. Párkrát jsem je navštívil.
"Jednou mi tvoje matka psala, že porodila krásného kloučka a pak i tebe, má princezno. Jel jsem je navštívit. Žili mením venkovském domku. Když jsem ale vešel, čekal mě šok. Tvoji rodiče byli mrtví a našel jsem tam jen vás dva. Dal jsem vás do rodiny Mitchellových. Dobře se o vás starali. Teď jste tu se mnou a já vás naučím, jak žít.
"V této době žádná vláda není potřeba. Upíři žijí, jako normální lidé. Jsou mezi námi upíří rodiny i ti, co žijí jednotlivě. Upíři se vydávají za normální lidi, ale když se najde nějaký upír, který na sebe moc upozorňuje. Ostatní ho zabijí, aby neprozradil naši existenci. Můžeš na světě najít i města, plná upírů se svým vlastním vládcem. Třeba jako je tohle. Ale není povinné zde žít. Jen ten, kdo se nechce přetvařovat, tak žije zde."
"Můžeme pít krev zvířatům místo lidí?"
"Ano, ale na síle nám to moc nepřidá. Ani jejich chuť není tak dobrá." Sdělil mi a přísahala bych, že se otřásl. To mě rozesmálo.
"Víš, ehm, můžeme mít děti i s lidmi?"
"S lidmi?" zeptal se překvapeně.
"Ano, s lidmi."
"No, děti mít můžeme jen s upíry a poloupíry. Žádný upír nežije s člověkem. Není dovoleno říkat o nás člověku. Bylo by to nebezpečné, ale když už se někdo zamiluje do člověka. Promění ho v poloupíra." Řekl znechuceně a pak se začal bavit o příjemnějším tématu.
Večír se mi zdál sen. Bylo to něco krásného. Byla jsem s rodiči v jejich venkovském domečku a hráli si na zahradě. Nezabil je žádný lovec a my si mohli žít v klidu a užívat si jeden druhého. Maminka vypadala krásně. Jako na fotce, kterou mi Nonius ukazoval. Tatínek byl taky moc okouzlující. Nedivím se, že se do sebe zamilovali. Maminka měla stejně krásnou brvu vlasů, jako jsem po ní zdědila já a po tatínkovi jsme zdědila své modrozelené oči. Byl to krásný sen, kéž by to ale sen nebyl. Proklínala jsem toho lovce, který je zabil.
Ráno jsem ležela jen tak na posteli a poslouchala hru na klavír, který přicházel z hudební místnosti. Zavřela jsem oči a naslouchala melodii, který se mi ukládala do paměti. Skladba skončila a já otevřela oči. Rychle do mého pokoje vtrhla Jane.
"Taylor. Taylor. To mi neuvěříš, co jsem se před chvilkou dozvěděla."
"Co se zase stalo?" řekla jsem znuděně a pobídla jí, aby si sedla vedle mě na postel.
"slyšela jsem všechno! Caroline přinutila Nata, aby tě opustil a chodil s ní! Kdyby jí neposlechl, všechno by ti vykecala! Myslim to o existenci upírů a pomohla by ti zdrhnout, před tím, než by ses dozvěděla, že jsi v bezpečí!"
"Cože?!" Zakřičela jsem a nechala Jane pokračovat.
"Nate tě jen chránil! A teď chce odjed! Musíš ho zastavit! On tě miluje!" Vyhrkla a táhla mě z pokoje. "Honem, běž ho najít, dřív než bude pryč!" Přikázala mi a já ihned běžela do jeho pokoje.
Vtrhla jsem do jeho pokoje jako vítr, ale on nikde nebyl.
"Sakra!" V tom jsem zaslechla motor auta, který šel z venku. Rychle jsem přeběhla pokoj k oknu, teď nebyl problém rychle utíkat, když jsem měla super rychlost. Někdy se mi moje schopnosti opravdu hodily. Ano, opravdu to byl on. Seděl za volantem a uháněl ulicí pryč.
Při mim štěstí ho nestihnu. Rychle jsme vyběhla z pokoje a zamířila ke schodům Ty jsem seběhla raz dva a namířila si to ke vchodovým dveřím. Div jsme je při otevírání nevytrhla z pantů. Venku jsem se podívala, jestli auto není pryč. Právě zajíždělo za roh. Dneska jsem ještě neměla svou dávku krve, tak jsem ze sebe nedokázala vydat maximum. Pro Nata bych ale běžela až na konec světa. Rozeběhla jsem se dala do toho všechno. Všechny mé poslední síly. Musím to doukázat!, opakovala jsem si v duchu a pomalu ho doháněla.
Skočila jsem před auto a on rychle zabrzdil. Nate rychle vystoupil z auta a běžel mě podepřít. Byla jsem slabá.
"Co to vyvádíš?!" zařval rozčíleně Nate a pomohl mi opřít se o kapotu auta. Lapala jsem po dechu a hlava se mi motala z nedostatku krve.
"Musela jsem tě zastavit. Ty nesmíš odjet! Nesmíš to tu opustit." Odmlčela jsem se a pak dodala: "Nesmíš opustit ... mě." Zašeptala jsem tiše.

Nic neřekl, tak jsem pokračovala dál. "Jane vás slyšela. Všechno mi řekla." Lekl se, ale pak předstíral, že neví, o čem mluvím.
"Vím, že jsi mě chtěl chránit." Řekla jsem tiše a chtěla ho chytit za ruku. On ale ucukl.
"Musel jsem tě chránit, je to má povinnost."
"Ne není! Tentokrát jsem ho zastihla nepřipraveného. Chytla jsem ho za obě ruce a přinutila ho podívat se mi do očí. "Řekni mi pravdu!" Přikázala jsem mu a on nakonec podlehl.
"Tak dobře. Udělal jsem to, protože tě … miluju." Přiznal neochotně. "Ale to nic nemění. Nemůžeme být spolu. Já jsem poloupír a ty princezna. Nedovolili by nám to." Ta slova zněla hrozně, ale měl pravdu.
"To je mi jedno! Utečeme někam, kde nás nenajdou."
"To není možný, oni nás najdou všude. Nenechali by jen tak zmizení filipínské princezny." Řekl smutně a já s ním musela souhlasit.
Začala mi po tváři stékat slza. Nate ke mně přistoupil a svým jemným prstem mi ji setřel. Objala jsem ho. Nechtěla jsem ho pustit ani on mě. Tohle byla naše poslední společná chvíle. Jemně mě hladil po vlasech a já mu plakala na jeho krásné kožené bundy. Voněl tak krásně. Jemně mě políbil na čelo a pak na nos až sjel na mé rty. Byl to překrásný i bolestný polibek, oba jsme totiž věděli, že je poslední.
"Musím jet." Řekl s žalem v hlase a pomalu mě začal pouštět. Já si otřela uplakanou tvář. Pomalu nasedl do auta a já ustoupila na chodník. Nastartoval auta a smutně se na mě usmál. Chtělo se mi hrozně brečet, ale musela jsem být silná. Šláp na brzdu a auto se dalo do pohybu. Nemohla jsem tomu uvěřit. On mě opouštěl! Láska mého života mě opouštěla! Vyšla jsem zpět na silnici a jen se koukala, jak mizí v dálce.
"Miluji tě." Zašeptala jsem tiše a doufala, že to slyšel. Když zmizel úplně, padla jsem na kolena a začala brečet. Opravdu odjel! Nemohla jsem tomu uvěřit.
Cítila jsem se hrozně. Celý den jsem ležela v posteli. Byla jsem hrozně unavená. Potřebovala jsem se napít, ale nemohla jsem se ani hnout.
"Taylor, vypadáš hrozně. Donesu ti něco k pití." Řekla starostlivě Jane a odešla pro něco k pití. Když se vrátila, ihned mě do nosu zasáhla lákavá vůně mé oblíbené krve. Dveře se otevřely a já čekala Jane, ale místo ní se vrátil Jason.
"Ahoj sestřičko, něco ti nesu."
"Kde je Jane?" Vzala jsem si sklenici a začala pít. Cítila jsem, jak nabývám na síle. Bylo to až neuvěřitelný, jak rychle se dokážu dát do pořádku.
"Nonius si jí zavolal k sobě, měl pro ni dobrou správu." Usmál se a posadil se vedle mě na postel. "Dneska si jí chce vyzvednout její, jak to nazvat, nespíš 'stvořitelka'. Pojedou společně do Paříže. Jane miluje Paříž. Tak jí tam Natasha chce vzít. Určitě bude mít radost."
"Co? Jane se vídá se svojí stvořitelkou?" To bylo divný, ona nenáviděla to, čím se stala. Tak proč, by se měla vídat s osobou, která jí to udělala?
"Hmm." Zamumlal s nezájmem a začal si číst časopis, který ležel na mém nočním stolku. Dlouho jsme jen tak leželi a povídali si o všem možným. Pak si odešel lehnout a já se k tomu chystala tady.
Po dlouhé, relaxační koupeli jsem se převlékla do pyžama a šla si lehnout. Furt jsem se převalovala a musela jsem myslet na Jane. Teď je nejspíš už s tetou někde na letišti nebo dokonce letí. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se ani nepřišla rozloučit. Mumlala jsem si pro sebe a byla na ní i naštvaná. Bůh ví, jak dlouho bude pryč. Už mě nebavilo se zabývat myšlenkami o Jane, tak jsem se sebrala a šla do 'jídelny', jak mi
to nazýváme. Byla to menší místnost s pár stoly a židlemi na sezení, jednou ledničkou a mikrovlnkou.
Nakoukla jsem do dveří, abych zjistila, jestli tam někdo neni. Nikde nikdo, vešla jsem dovnitř a šla rovnou k velké lednici s krví. Otevřela jsem ji a vyndala sklenici krev s číslem 0. Nalila jsem ji jí do hrníčku a šoupla do mikrovlny. Nastavila jsem čas a zmáčkla start. Hrníček se uvnitř začal točit a já se začala rozhlížet po místnosti. Byla mi zima a na bosých nohou jsem cítila průvan. Od dveří ale nešel. Prošla jsem celou místnost a zkoumala, odkud ten vánek jde. Přicházelo to od levé strany. Přistoupila jsem blíž a pořádně protahala zeď, byla dutá.
Něco za tím je, pomyslela jsem si a pokoušela se zatlačit na zeď. Nic. Ani se to nehnulo. Popošla jsem o kousek a zatlačila znovu. Bylo to! Otevřely se dveře a já tichounce vešla. Byla to nějaká chodba. Kamenná chodba, vypadalo to na podzemí. Byla tam hrozná zima a tma. Moje oči ale viděly jako za šera. Hlinitá zem se pomalu snižovala. Teď jsem šla z kopce. Pak jsem narazila na velké dřevěné dveře. Otevřít je nebylo těžké. Vešla jsem dovnitř a za dveřmi se objevila menší čtvercová místnost, z levé i pravé strany byly troje dveře z mosazi.
Přistoupila jsem k prvním na levé straně. Dveře byly zamčené. Zatlačila jsem do nich, ale ty se skoro nepohly. Zkusila jsem to znovu, o trochu silněji a dveře se pomalu začali otevírat. Uvnitř byla tma, vlhko a zima, na zemi byla sláma a v rohu pohozené prázdné sklenice. Následovali další dveře a nakonec poslední. Všude to vypadalo stejně. Přistoupila jsem k pravé straně. Na té šli dveře otevřít dost špatně, ale po dlouhém snažení se konečně otevřely.
Vešla jsem dovnitř a nemohla uvěřit svým očím. V koutě seděla vyčerpaná Jane,
která se opírala o ne méně unaveného Nata.
"Jane! Nate!" vykřikla jsem a oni se na mě překvapeně podívali.
"Taylor, co tady děláš?" zamumlala Jane tiše. Rychle jsem k nim přiběhla a dychtivě se ptala, co se stalo, ale někdo za mnou zabouchl dveře. Rychle jsem se otočila a pokoušela se je otevřít. Nešlo to, někdo je musel něčím podložit.
"Sakra!" zaklela jsem a zuřivě kopla do dveří. "Jsme v pasti." Nate jemně přikývl a Jane ani nevnímala, co se kolem ní děje, nejspíš usnula. "Musíte mi všechno vysvětlit. Já to nechápu! Myslela jsem, že jste oba odjeli!" Jane se při hlasitosti mého hlasu zakroutila, ale pak klidně spala dál.
"To jsem měl v plánu, když jsem ale byl kousek za městem, přepadli mě Noniusova ochranka a přivedli mě sem. Druhý den sem přivedli i Jane. Nikdo s námi ještě nemluvil, nevím co od nás chtěj." Vysvětlil mi Nate a v očích jsem mu mohla vidět strach, ne strach o sebe, ale o mě s Jane.
"Nemusíš se bát, mě by Nonius neublížil a já vás před ním ochráním." Zašeptala jsem tiše a sedla si vedle něj. Nate mě vzal za ruku a já se o něj opřela.
Jen jsme tam tak seděli. Z jedné strany jsem o Nata byla opřená já a z druhé spící Jane. Byla roztomilá, spala tak nevinně a sladce. Bylo mi jí líto. Pomalu jsem usínala a i Natovi se zavíraly oči.
Za několik hodin jsem se probudila, ale Jane a Nate ještě spali. Opatrně jsem pustila Natovu ruku a vstala. Přiložila jsem ucho ke dveřím a poslouchala. Někdo za nimi byl. Byli to dva muži, určitě hlídači. Povídali si o Noniusovi a Jasonovi. Jeden z nich se v půlce věty zarazil a za okamžik jsem slyšela kroky mířící přímo k nám. Ustoupila jsem a čekala, co se bude dít dál. Dveře se otevřely a mezi nimi stál ten hubený muž se svalnatcem a lehce se usmívali. Chtěla jsem po nic skočit, ale ten svalnatý maník na mě zakroutil hlavou a ukázal mi sklenici krve, kterou držel v levé ruce a naznačoval, že ji vylije. Druhý za ním v ruce držel dřevěný kůl a tvářil se vzrušeně.
"Co chcete!" zakřičela jsem na ně a Nate s Jane se ihned probudili. Koukali vykuleně na mě a na naše věznitele. Nate chtěl přiskočit a bránit mě, ale neměl dost síly. Jen se nadzvedl a pak sedl zpátky na zem. Rychle jsem k němu přiběhla a utišovala ho.
"Drahoušku, někdo by s tebou chtěl mluvit." Řekl drze hubeňour a oba ustoupili stranou.
Byla jsem napjatá. Ve dveřích se objevil Nonius a tvářil se vážně.
"Ach Taylor, Taylor." Zavzdychal a přikázal svých poskokům, aby mě vyvedli z našeho vězení. Oba mě chytli za ruce a táhli mě do prázdné místnosti s jednou židlí a provazy. Posadili mě na ni a svázali mi ruce i nohy. "To jsem v plánu neměl, věř mi to." Řekl omluvně a přistoupil ke mně blíž. "Neměla jsi to tu najít. Nebyla jsi ještě připravená dozvědět se můj plán, ale vzhledem k okolnostem tě do něj musím zasvětit už teď." Povzdychl si a začal přecházet po místnosti.
"Ty to nejspíš nepochopíš, ale já tomu zasvětil celý svůj nesmrtelný život. Byl jsem k tomu učen. Mému otci se to nepovedlo, ale mně se to jistě povede. Sem silnější než on." Řekl arogantně a pak se na chvíli zamyslel. V očích mu byl vidět hněv.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama