2. NEBEZPEČNÉ PÁTRÁNÍ
Ani jsem se nenadála a byl tu den mých narozenin. Dostala jsem nějaké nové oblečení, které se mi teď zrovna hodilo a jeden pletený svetr, který babička tajně upletla. Byl docela hezký, černá a dlouhý s velkým límcem. Dokonce bych mohla tvrdit, že se mi líbil. Byl opravdu hezký na něco, co upletla babička.
Chvíli jsem si po otevření dárků povídala s babičkou nad kusem dobrého narozeninového dortu.
"Ach děvenko, nemůžu uvěřit, že ti už je osmnáct." Vzdychala babička a oči se jí začaly lesknout od slz. Objala jsem ji, a pak jsme se společně smály a vzpomínaly na naše staré zážitky. S babičkou jsem se cítila moc dobře. Byla to ta nejlepší babička na světě. A teď jí musím říct, že jí opouštím. Ale nemůžu to dál odkládat.
"Babičko, ehm," odkašlala jsem si a pokračovala: "Víš, říkala jsem si, že jsem dlouho neviděla tetu Lisu a chtěla bych jí co nejdříve navštívit. Stýská se mi po ní a asi u ní nějaký ten čas zůstanu." Snažila jsem se lhát co nejlíp, lhát mi šlo docela dobře, ale lhát babičce mě bolelo. Doufám, že si nevšimla toho, že při lhaní pohoupávám nohou. Jsem z toho nervózní.
"No, co se dá dělat. Bránit ti v tom nemůžu. Alespoň se trochu odreaguješ a u tety ti bude dobře. Vím, jak spolu dobře vycházíte a rozumíš si i se sestřenkou Emily. Kdy chceš vyrazit?" zeptala se mě smutně a já se při tom cítila hrozně.
"Nejlepší by bylo, kdybych odjela už zítra. Budu ti samozřejmě každý týden volat, nemusíš se bát. Bude to fajn." Ujišťovala jsem ji a snažila se působit co nejnadšeněji.
"Už zítra? Tak jak myslíš, bude se mi stýskat." Pohladila mě po vlasech a odešla si lehnout do ložnice. Já vyběhla po schodech do svého pokoje a začala si balit na zítřejší cestu. Hlavně nesmím nic zapomenout. Nerada bych se pro něco vracela. Druhé loučení s babičkou bych asi neustála. Včera večer přitáhl Mike tátovo auto, tak budu mít čim cestovat. Rozhodně to bylo lepší, než cestovat vlakem.
Druhý den ráno jsem vstala brzo. Překontrolovala jsem si, jestli mám všechno sbaleno a vzala si všechny úspory, co jsem si našetřila na svoje nové auto. Když jsem si v šestnácti udělala řidičák, táta mi slíbil, že když si jednu třetinu ceny auta zaplatím, on s mámou mi doplatí zbytek. Teď už ale nemělo cenu si na něj šetřit. Rozloučila jsem se s babičkou a slíbila jsem jí, že hned jak přijedu k tetě, tak jí zavolám. Musela jsem si hlídat čas, abych vystihla správný moment k telefonátu.
Byla to vyčerpávající jízda. Právě se stmívalo a mě už bolely oči, tak jsem si musela odpočinout. Zajela jsem na parkoviště u benzínky. Chvíli jsem jen tak seděla a koukala na západ slunce, pak jsem vzala mobil a zavolala babičce. Telefonovali jsme přes deset minut. Musela jsem si vymýšlet různé věci, aby neměla podezření, že nejsem u tety. Teda Lisa je dost upovídaná, a tak bylo docela vyčerpávající vymýšlet si samé nesmyslné věci. Potom, co jsme se rozloučily, šla jsem si koupit něco k jídlu na benzínku.
Ráno jsem se vzbudila celá rozlámaná a přes okno na mě čuměl nějakej chlápek. "Úchyle." Řekla jsem si potichu. Vylezla jsem z auta a šla se opláchnout na dámské sprchy za benzínkou. Po osvěžující spršce studené vody jsem se šla natankovat. Něco do nádrže a něco do kanistru, kdyby mi náhodou po cestě došel benzín. Vydala jsem se tím směrem, kterým se podle policistů nejspíš vydal bratrův únosce.
Jela jsem celé odpoledne, až do jednoho malého městečka jménem Rowntown. Zastavila jsem na informacích a vzala si tam mapu a ukázala bratrovu fotku, i fotku jeho auta, malé, plnoštíhlé paní za velkým pultem s letáčky. Neviděla ho, jaké překvapení.
Vrátila jsem se do svého auta a přemýšlela. Kam ho asi někdo mohl odvést. Důkladně jsem prohlídla celou mapu. Nikde na mapě nebylo značené odlehlé, opuštěné místo, kam by někdo mohl Jasona odvést. Tady asi nic nenajdu. Nastartovala jsem auto a vyjela z města. Teď mělo následovat další, stejně velké městečko jménem Kingston. Cesta tam by měla trvat patnáct minut. To bude poslední město, které dnes stihnu projít.
Asi po pěti minutách se spustil ohromný liják. Hustý déšť stále dopadal na přední sklo a bylo špatně vidět na cestu. V autě začala být celkem kosa, tak jsem zapnula topení na plný výkon. Po chvilce jsem projela kolem cedule s nápisem "Kingston 3 míle". Nemělo by to dlouho trvat a měla bych dojet do města. Sklo se pomalu začalo zamlžovat, tak jsem ho rukávem trochu otřela. Déšť pomalu ustával.
Když jsem přijela do města, překvapilo mě to. Ulice byly perfektně čisté a baráky upravené. Anglický trávník na zahradách důkladně posekaný. V Severní Dakotě nebývalo mnoho takových měst. Domy byly šedě natřené a na náměstí bylo plné pomníků a ozdobných sloupů. Velká kamenná budova - pravděpodobně místní škola - vypadala velmi udržovaně. Kolem ní se tyčilo několik opadaných strašidelně vypadajících stromů. Obloha byla zamračená a vypadalo to, že tu hodně prší.
Vystoupila jsem z auta a šlápla rovnou do bahnité louže.
"Sakra, že já mám takovou smůlu." Zaklela jsem a pořádně se rozhlédla. Chladný vítr mě štípal v krku a ruce jsem měla promrzlé. U lavičky poskakoval havran a hlasitě zakrákal. Děsivé místo., pomyslela jsem si. Zavrtla jsem nad tím hlavou a rozložila na kapotu auta mapu. Pokud jsem dobře počítala, můj bratr by měl být tady někde, nebo jsem se vydala moc na sever a musela bych se vrátit padesát mil zpět. Doufám, že jsem tu správně.
Zamkla jsem auto a šla sem se projít po okolí. Nikdo nikde nebyl. Ulice byly prázdné.
Vypadalo to opravdu strašidelně, vítr mi sfoukl vlasy do tváře a moc jsem toho neviděla. Snažila jsem se je zamotat do uzlu, který by aspoň trochu držel, ale ten se vždy rozpadl. Vítr zafoukal ještě silněji a vytrhl mi mapu z ruky. Vítr ji vlál dál a dál ode mě a já se za ní rozeběhla, ale vítr byl rychlejší než já. Přidala jsem a mapa vzlétla do vzduchu, tak jsem po ní chňapala rukama. Bohužel byla moc vysoko.
Vypadalo to opravdu strašidelně, vítr mi sfoukl vlasy do tváře a moc jsem toho neviděla. Snažila jsem se je zamotat do uzlu, který by aspoň trochu držel, ale ten se vždy rozpadl. Vítr zafoukal ještě silněji a vytrhl mi mapu z ruky. Vítr ji vlál dál a dál ode mě a já se za ní rozeběhla, ale vítr byl rychlejší než já. Přidala jsem a mapa vzlétla do vzduchu, tak jsem po ní chňapala rukama. Bohužel byla moc vysoko.
Najednou se po ní natáhla nějaká ruka a chytla ji.
"Tady máš." Řekl melodický, ještě trochu chlapecký hlas. Patřil mladému o trochu staršímu chlapci, kterému mohlo být tak devatenáct. Byl o hlavu vyšší než já a na sobě měl černou bundu, červenou šálu a tmavé modré džíny. Vítr si pohrával s jeho hnědými vlasy a smaragdově zelené oči mu zajiskřily. V tu chvíli mě naprosto okouzlil. Usmál se a já si uvědomila, že tu jen tak stojím s pusou dokořán a on na mě stále natahuje ruku s mou mapou.
"Ehm, jo, děkuju." Vzala jsem si ji a naše konečky prstů se na malý okamžik letmo dotkly.
"Pevně ji drž, ať ji neupustíš." Začervenal se a to mě totálně odrovnalo. On se sice krásně červenal, ale zato já byla určitě rudá až na zadku a to moc roztomile nevypadalo. " Mimochodem, jmenuji se Nathaniel Ruschford, ale říkají mi Nate."
"Já jsem, ehm." Sakra copak si nepamatuju, jak se jmenuju. Musí si myslet, že jsem pitomá. "Jmenuji se Taylor, Taylor Mitchellová." Usmála jsem se a snažila se vypadat co nejodolatelněji.
"Tak Taylor, copak tu děláš tak sama a navíc večer? Nemyslíš, že bys měla jít domů?" zeptal se tak něžně a starostlivě, znělo to tak sexy.
"Ne, vlastně tu někoho hledám, právě jsem přijela." Přiznala jsem a rukou jsem si hrála s řetízkem na krku.
"Takže ty nejsi zdejší?"
"Ne, jsem z Brodwinu. To je odsud asi dvě stě mil.
"To jsi ty!," vykřikl náhle a zatvářil se šokovaně, pak jen dodal: "Předem se ti omlouvám, není to nic osobního. Je to má povinnost."
"Co tím mysl.."
Ani jsem to nedořekla a probudila jsem se z ničeho nic v nějaké opuštěné místnosti bez oken - nejspíš nějaké sklepení - s velkými dveřmi z oceli. Byla mi zima a měla jsem strach. To musel být on. Poznal, že tu hledám Jasona a tam mě musel odklidit z cesty dřív, než bych ho odhalila. Určitě tu někde musí být i Jason, jinak by mě ten kluk jen tak neunesl a nekecal něco o omluvě, a že to není osobní nebo co. Ach jo, a to se mi zdál úchvatnej. Je to jen obyčejnej vrah a únosce.
Začala jsem se zvedat ze země a měla jsem příšernou migrénu. Musel mě nejspíš něčím praštit do hlavy, ale po bouli ani stopy. Ruce jsem měla zmrzlé jako led a kalhoty celé promočené, jak dlouho jsem tady asi jen tak ležela?, pomyslela jsem si. Teď nebyl čas nad tím přemýšlet. Vydrápala jsem se na nohy a nemotorně se vydala směrem ke dveřím. Už jsem byla skoro u nich a v tom jsem zaslechla nějaké hlasy, které se ozývaly za nimi. Ihned jsem se zastavila a poslouchala.
"Jak dlouho si myslíš, že bude ještě spát?" zeptal se první mužský hlas.
"Těžko říct, Nate byl v šoku. Mohl použít všechnu svou moc. Ale myslím si, že se brzo probudí." Řekl druhý o něco hrubší hlas.
"Tak se na ní mrkem." Řekl zase ten první hlas a ozvaly se hlasité kroky, které míří přímo ke mně.
Přemýšlela jsem, co teď. Nemám nejmenší šanci utýct nebo se někde schovat. Musím čekat na smrt. Schoulila jsem se do roku a zavřela jsem oči. Vzpomínala jsem na babičku, jak se bude asi tvářit, až se dozví, že jsem nejela k tetě a teď jsem mrtvá i já. Má to však i svoje výhody. Budu zase se svou rodinou a nic nás už nerozdělí a v duchu jsem proklínala ty zelené oči a ten proklatý okouzlující úsměv. Kdyby tady ten kluk teď byl, tak bych ho rozcupovala na kousky. Třeba to není bratrův únosce, ale odvedl mě na tohle hrozné místo. Třeba pro toho vraha lomeno únosce jenom pracuje.
Pomalu se začaly otevírat dveře a srdce mi začalo být jak splašené. V krvi mi začal proudit adrenalin a já byla rozhodnutá o svůj život bojovat. Rychle jsem vyskočila na nohy a připravila se k boji. Mezi otevřeným dveřmi se objevili dva muži. První byl muž kolem třicítky s atletickou postavou a druhý o něco mladší, který vypadal zranitelněji. Moje šance byly proti tomu velikánovi celkem mizivé, ale když už mám zemřít, tak ať to není bez boje. Oba vypadali zaskočeně. Asi nečekali, že budu vzhůru. Rozeběhla jsem se a vší silou jsem vrazila do velké hory svalů, která se svalila na kamaráda za sebou. Páni, byla jsem fakt tak silná nebo ty svaly byly jen klam? Teď byl ten správný moment. Lehce jsem je přeskočila a co nejrychleji jsem upalovala úzkou osvětlenou chodbou ke schodům. Ti dva za mnou, už byli na nohou a snažili se mě dohnat. Byla jsem skoro u schodů. Zrychlila jsem a vyskočila na první schod. Chtěla jsem vykročit na další, ale čekal mě hrozný šok. Na schodech stál někdo, koho bych tam nikdy nečekala. Kdybych to neviděla na vlastní oči, neuvěřila bych. Ach bože, ztuhla jsem. Pomalu kráčel dolů ke mně a já jen civěla s otevřenou pusou. Natáhl ke mně ruku a pohladil mě po vlasech.
"Já věděl, že se tedy ukážeš." Usmál se a mnou projel mráz. Bylo to, jako bych právě umřela. Nebo to nebylo jako? To nebylo možný. Přece bych cítila, že umírám a objevila bych se na jiném místě, na tohle hnusném místě. Co tu proboha dělá? Jason se stále usmíval a pak mě jednoduše objal.
" Promiň mi, že jsme tě tu museli držet na tom hrozném místě, ale musel jsem mít jistotu, že neutečeš. Teď pojď se mnou nahoru. Představím ti Noniuse." Pustil mě a šel nahoru. Já ho beze slova následovala, i když jsem měla na něj tolik otázek.
Nahoře se rozprostíralo krásné místo. Vypadalo to jako staré sídlo urozené rodiny. Nejspíš to byla ta škola. Tedy to jsem si alespoň myslela. Všude byly rozestavěny sošky a na zdech byly vyvěšeny obrazy s portréty neznámých mužů, krásných mužů různě starých. Vedl mě dlouhou, krásnou chodbou k velkým dveřím. Z nich vyšel Nathaniel.
"Tady jste, Nonius je nedočkavý." Řekl jen tak se zase otočil a vešel dovnitř, my ho následovali. Vstoupili jsme a ve velkém křesle za pracovním masivním stolem seděl velmi zajímavý muž. Na sobě měl rudé sako s vyšitým znakem - který jsem v životě neviděla - a černé rifle. Vlasy měl jemně prošedivělé a čistě průzračné modré oči při pohledu na mě zajiskřili nadšením. Mohlo mu tak být přes čtyřicet.
"Konečně jste tady, nemohl jsem se dočkat, až poznám tu okouzlující dívku, o které mi Jason tolik pvyprávěl." Řekl sametovým hlasem a ladně vstal ze svého křesla. Pomalu popošel ke mně a usmál se: "Ty musíš být Taylor. Těší mě, že tě konečně poznávám." Jeho úsměv se rozzářil ještě víc a šel se podívat k velkému oknu, přitom pokračoval: "Slyšel jsem o tobě hodně. Jsi ještě hezčí, než mi tě vylíčil Nathaniel."
Nate, který stál za námi, se začal červenat, při vyslovení jeho jména.
"No, chytrá určitě jsi, když jsi dokázala sama, bez pomoci, dojít až sem a samozřejmě i silná, když jsi dokázala přemoci mé dva muže. Jsi fascinující osoba." Zamyslel se a potom se nahlas zasmál, očividně ho něco pobavilo. "Určitě máš spoustu otázek, jen se ptej, drahoušku." Pobídl mě a posadil se zpět do křesla, aby měl pohodlí při mém projevu.
Nevěděla jsem co říct. Podívala jsem se na Jasona a pak na Nata. Oba očividně čekali na mou první otázku. "Kde to jsem? A co se tady sakra děje?" vyhrkla jsem najednou. Nata asi můj tón rozesmál, ale Jason se na mě zamračil.
"Nejlepší bude, když si nejprve promluvíš s bratrem." Nabídl mi Nonius a Jason mě odvedl do vedlejší místnosti.
Byly tam dva stoly na šachy a plno pohovek na odpočívání. Nejspíš nějaká společenská místnost. Jason se posadil na první pohovku, co nám stála v cestě a já si sedla vedle něj. Pak začal s vysvětlováním.
"Víš, Taylor, řeknu ti všechno od začátku." Prohrábl si své špinavě blonďaté vlasy a začal mi všechno vykládat: "Ten den, co jsem nešel do školy, jsem se domluvil s tátou, že si doma promluvíme. Mamka u toho byla taky. Hádali jsme se, a pak jsem se naštval na tolik, že jsem se zase vzal a vyběhl z domu. Sedl jsem si do auta a pustil si rádio. Poslechl jsem si pár písniček a uklidnil jsem se. Vylezl jsem z auta a šel pomalu do domu. Než jsem, když jsem otevřel dveře, slyšel jsem křik, křičeli naši rodiče, táta bránil mámu a já mu chtěl jít na pomoc. Předtím mě ale zastavil Nasionus, řekl mi, že už je pozdě a já musim zmizet, než bude pozdě i pro mě. Vzal mě sem a přibral mě do okruhu jeho rodiny. Nosionus je nejbohatší a nejmocnější muž v tomto městečku. Každý si ho váží a je to náš vůdce. Stará se o nás a já si ho vážím. To jsem odbočil," vzdychl a já jsem z toho jeho příběhu byla vyděšená, co si musel chudák Jason prožít.
Pokračoval dál: "Chtěl jsem se pro tebe vrátit, ale Nosionus mi řekl, že jsi u babičky a nemám se proč o tebe bát. Ale ty jsi mě našla a teď můžeme být spolu tu. Uvidíš, budeš to tu zbožňovat jako já." Dodal nadšeně při té představě, ale já z toho moc nadšená nebyla. Bylo to divné město a mě na něm něco nesedělo. Musela jsem přijít na to co.
Od rozhovoru s bráchou uplynul už týden. Ubytovali mě v krásném pokoji, byl roztomilí, škoda jen, že brácha měl pokoj o kus dál, než bych si přála.
Na pravé straně ode mě, mněla pokoj nějaká holka jménem Jane, byla o rok mladší než já, nebyla moc hezká jako ostatní holky, co tu ještě žily, ale rozhodně z nich byla nejrozumnější. Staly se z nás kamarádky. Na levou stranu se místo jedné holky, jejíž jméno jsem zapomněla, mněl pokoj Nate. Aby mě hlídal nebo co. Ale nevim, proč by mě měl hlídat nějaký nemachrovaný frajírek, který si myslí, že když je hezkej, tak z něj každá bude hotová. Nesnášela jsem ho a sebe ještě víc za to, že se mi tak líbí.
Na pravé straně ode mě, mněla pokoj nějaká holka jménem Jane, byla o rok mladší než já, nebyla moc hezká jako ostatní holky, co tu ještě žily, ale rozhodně z nich byla nejrozumnější. Staly se z nás kamarádky. Na levou stranu se místo jedné holky, jejíž jméno jsem zapomněla, mněl pokoj Nate. Aby mě hlídal nebo co. Ale nevim, proč by mě měl hlídat nějaký nemachrovaný frajírek, který si myslí, že když je hezkej, tak z něj každá bude hotová. Nesnášela jsem ho a sebe ještě víc za to, že se mi tak líbí.
Ležela jsem na posteli a přemýšlela. Nebylo to tu tak špatný, jak jsem si myslela. Měla jsem tu kamarádku. Jane byla fakt spolehlivá, vtipná a chytrá. To se o ostatních holkách říct nedalo. Byly namyšlené a se mnou ani s Jane se nebavily. Držely jsme se od nich dál. Pár kluků nás tu a tam pozdravilo, jednou za čas s námi prohodili nějaké to slovo, ale nejvíc jsme se bavili s Jasonem. Byl stále s námi, tedy skoro. Každý večer odcházel s ostatními někam pryč a mě nechával s Natem a Jane.
Z Nata se vyklubal skvělý společník. Já, Jane a on jsme se stali nejlepšími přáteli. I když přiznávám, že Nate se mi líbil víc, než jsem si dovolila přiznat. Byl roztomilý, stydlivý, ale ochranářský, milovala jsem, když se červenal, ale nejvíc mě fascinoval jeho úsměv a oči, ach ty oči. Měl je jako nejjasnější smaragdy na zemi. Zářily. Jeho vlasy, vždy perfektně upravené a natužené. Stop! To stačí! Nemůžu o něm takhle uvažovat, je to můj kamarád a je tu přece tolik krásných holek. Krásnějších než jsem. Vynadala jsem si, když jsem se přistihla, při jeho obdivování.
"Tak co budeme dneska dělat?" zeptala se Jane při jednom úterním odpoledne, když jsme byly u mě v pokoji. "Už mě nebaví tady pořád sedět a nic zvláštního nedělat. Chci zažít dobrodružství." Stěžovala si a zatvářila se znuděně. Já, Nate a Jason jsme se na ní udiveně podívali.
"Má pravdu, mě to taky přestává bavit. Děláme furt to samí. Chci jít ven." Připojila jsem se k Jane. Nate se podíval na Jasona a Jason jemně přikývl.
"Tak tedy dobře. Půjdeme." Řekl, ne moc nadšeně, Nate. Pomalu jsme se začali zvedat ze židlí a Jason si na něco vzpomněl a řekl, že máme jít sami, že si musí něco zařídit.
"Ok, kdyby něco, budeme tady v okolí. Určitě nás najdeš." Dodal Nate, ale Jason už byl daleko nato, aby to slyšel. Vyšli jsme pomalu z mého pokoje a já ho pro jistotu zamkla a vzala si klíč. Venku byla pěkná kosa. Byla mi zima na ruce a prsty jsem měla červené. Zaťala jsem je v pěst a vydechla na ně teplý vzduch, který při styku s kůží zaštípal.
Stáli jsme před hlavním vchodem školy. Vlastně to nebyla škola. Bylo to rodinné sídlo, které patří Noniusovi, zdědil ho po rodičích, co jsem slyšela. Jeho rodina byla velmi vážená široko daleko. Už od 17. Století to byl vážený rod. Až do dnes. Dnes, ale o něm tolik lidí neví. Nonius měl rád svoje město a moc často ho neopouštěl. V jeho domě - když to řeknu skromně - jsem bydlela já, Nate, Jason, Jane, on, jeho dcera Caroline, jeho bratranec Claudius, jeho dva synové a dcera, tři další holky, o kterých nic nevím a pak Noniusovi dva nejlepší přátelé s rodinou. Bylo nás tu celkem dost. Bral je všechny jako svou rodinu a mohu říct, že mě už jako rodinu taky považoval. Nonius byl moudrý a starostlivý starý muž, ale já k němu moc důvěry necítila. Zdálo se mi něco podezřivého na jeho chování.
Pomalu jsme kráčeli ulicemi, až jsme došli k malému jezírku, bylo kouzelné. Sedli jsme si na lavičku a koukali na labutě, které si po něm jen tak plavaly. Byla to nádhera.
"Vidíš, někdy je pěkný se jít projít." Řekla nadšeně Jane. Já jsem se jen usmála a zavřela oči. Poslouchala jsem zpěv ptáků a zvuk větru. Chvíli jsme potichu seděli, ale Jane to dlouho nevydržela a začala něco blábolit. To mě vyrušilo z mého snění a pomalu jsem otevřela oči.
"Jdu se podívat blíž k jezeru," oznámila jsem jim a pomalu vstala.
Jezero bylo z blízka ještě krásnější. Vítr dělal vlny na hladině a labutě se na nich kolíbaly, jako na lodi. Připomínalo mi to moje dětství, když jsem chodila krmit kačenky do parku. Chybělo mi to. Chtěla bych, aby mi bylo znovu pět a já nemusela mít žádné starosti.
"Není ti zima?" Zeptal se za mnou Nate a já se ho lekla, až jsem nadskočila.
"Pane bože, Nate! Já z tebe budu mít jednou smrt. Příště mě upozorni, než se za mnou připlížíš." Oznámila jsem mu nazlobeně a on se rozesmál.
"Nesměj se mi!" Dodala jsem a otočila se k němu zády a zaujala nasupený postoj.
"Promiň, ale jsi hrozně roztomilá, když se rozčiluješ. Nemůžu si pomoct." Poznamenal a pak nastala trapná chvíle ticha. Po chvilce jsme se oba rozesmáli. Byl okouzlující, jak se smál a pak se stalo něco neuvěřitelného. Z ničeho nic mě políbil. Rychle se ode mě odsunul, aby se podíval, jak na to zareaguju. Po tom co uviděl, jak se tvářím nevěřícně a nechápavě se rychle otočit a chtěl odejít, ale já ho chytila za rukáv bundy a přistrčila si ho k sobě. Zahleděla jsem se do těch jeho nádherných očí, které se rozzářily jako vánoční stromeček.
Cítila jsem, jak mi hoří celé tělo a celá se třesu. Pomalu jsem zavřela oči a začala své rty přibližovat k jeho. Byla to nádherná chvíle. Jeho rty se spojily s mými. Měl je tak jemné a sladké. Mohla bych se s ním líbat celý den.
Potom, co jsme se vrátili z té kouzelné procházky, nás Jason svolal na večeři. Bylo mi před Jane trapně, protože všechno samozřejmě viděla. Ona se ale stále usmívala a dělala jako by nic. Byla jsem jí za to vděčná, jiná holka by o tom chtěla vědět co nejvíc. To by byly samé zbytečné otázky, ale Jane si všímala svého. To se mi na ní líbilo.
Bylo mi ten večer nějak divně, tak jsem si šla brzy lehnout. Převalovala jsem se v posteli a nemohla usnout. Nikdy jsem s tím problémy neměla. Přemýšlela jsem nad tím, co se stalo dneska odpoledne a jak se Nate choval při večeři odtažitě. Co to s ním jen bylo? Otočila jsem se na druhý bok a zavřela oči. Za pár minut jsem konečně usnula.
V noci jsem sem se probudila. Bylo mi hrozné horko, odkopala jsem ze sebe nohama peřinu a posadila jsem se. Bylo šero, to znamenalo, že může být kolem čtvrté ráno. Seskočila jsem z postele a namířila jsem si to k oknu. Než jsem k němu došla, uviděla jsem mužskou postavu, která stála opřená o zeď s rukama v kapsách. Chtěla jsem začít křičet, ale ta osoba vystoupila ze stínu do šedého světla a já poznala, že je to Nate. Překvapilo mě to. Chtěla jsem promluvit, ale on mi položil prst na rty a vedl mě k posteli. V očích měl bolestný výraz. Trápila mě to. Cítil bolest a já mu chtěla od té bolesti pomoci. Posadili jsme se na postel a on sklopil hlavu, tak abych jsem mu neviděla do tváře.
"Co tady děláš?" zašeptala jsem tak, aby nás nikdo neslyšel. On pomalu zvedl hlavu a podíval se mi do očí. Věděla jsem, že to, co se mi chystá říct, nebude nic pěkného. Povzdechla jsem si a on se zatvářil provinile.
"Musím ti něco říct a chci to mít co nejdřív za sebou, do rána to nepočká." Oznámil mi tiše a já ho chytila za ruku. On se mi, ale vytrhl a poposedl si dál ode mě.
"Co se děje?" řekla jsem trochu hysterickým hlasem.
Napřímil se a povzdechl. "Je to tak těžký." Zacvakal zuby a pak se pokračoval. "Víš, co se stalo dneska… to byla chyba." Povzdechl a já nechápala proč? Proč to je chyba? Políbil mě z rozmaru? Chtělo se mi brečet, ale před ním jsem chtěla vypadat statečně.
"Neměl jsem tě políbit. Hrozně se omlouvám. Byla to chyba." Omlouval se stále dokola. "Promiň mi to, ale už někoho mám. Dneska při večeři.. víš.. Já ji už dlouho miluji a dneska se i ona vyjádřila. Promiň." Dodal a rychle zmizel z mého pokoje. Já stále seděla na posteli jako přimražená a slzy mi začaly klouzat z tváří na noční košili. Lehla jsem si, stočila se do klubíčka a hodila si přes hlavu deku. Brečela jsem až do vyčerpání a pak usnula.
Ráno jsem měla opuchlé oči. Nechtělo se mi vstávat. Ležela jsem a Jane řekla Jasovi, že jsem nemocná. Bylo mi hrozně. Venku pršelo a já poslouchala, jak kapky dopadají na okenní římsu. Jane si lehla vedle mě a objala mě. Jí jsem řekla pravdu. Vše co mi Nate v noci řekl. Jí jsem důvěřovala, ona by mě nikdy nezranila jako on.
"Já ho tak nenávidím," řekla jsem skrze zuby a Jane si mě k sobě přitiskla ještě blíž.
"Měla by si něco sníst, počkej tu, pro něco dojdu." Vyskočila z postele a za vteřinu už byla pryč. Vstala jsem a šla se trochu upravit k zrcadlu. Páni moje vlasy byly celé rozcuchané, ale oči vypadaly o trochu líp. Nebyly tak rudé jako ráno. Trochu jsem si prohrábla vlasy hřebenem a namazali si ruce krémem.
"Jsem tu." Oznámila mi Jane. "Víš.. ehm.. na chodbě jsem někoho potkala a asi bych
ti to měla říct, aby se připravila." Řekla tichým hlasem a já k ní ihned přiběhla.
ti to měla říct, aby se připravila." Řekla tichým hlasem a já k ní ihned přiběhla.
"Koho jsi potkala?" chytla jsem ji za ramena a zatřásla s ní, aby to ze sebe konečně vysypala.
"Ehm.. Caronile s těma jejíma posluhovačkami." Sklopila hlavu a odkašlala si.
"Co je na tom tak divnýho? Přece tady taky bydlí. Tak co?"
"No, to není všechno." Zašpitala potichu, že jsem jí skoro neslyšela.
"Tak to vyklop, pane bože!" Okřikla jsem jí a stiskla ji pevněji.
"Au, tak dobře, tak dobře, jen mě tak nemačkej." Odstoupila ode mě a pak pokračovala. "Šel s nimi i Nate a.. Tiskli se k sobě. Nejspíš spolu chodí."
"Cože? Tak to Caroline miluje? Tu namyšlenou káču?" Chtěla jsem hned utýct zpátky k babičce a už se tady neukázat. Bylo mi z toho špatně. Ani brečet jsem nemohla. Nešlo to. Chtěla jsem to ze sebe vybít. Vrazila jsem pěstí do zdi. "Au, sakra!" zařvala jsem, až se Jane lekla.
"Taylor, co to sakra děláš! Ukaž mi to, asi to budeš mít zlomený. Propána Jána, koukni se na tu zeď! Ty jsi do ní normálně udělala díru!" Vykřikla vystrašeně a pak mě chytla za ruku.
"Opatrně ještě mi.. Co? Ona mě vůbec nebolí. To nechápu! Ještě před chvílí jsem jí měla nejmíň nalomenou a teď! Je v pořádku." Nadšeně jsem si začala prohlížet ruku a pak se koukla na vyděšenou Jane. Koukala na mou ruku s otevřenou pusou a vykulenýma očima. Moje ruka opravdu byla v pořádku, bez jakékoliv pohmožděniny, ale to se o zdi říct nedalo.
"Kriste, to mě Nonius zabije!" Začala jsem zmatkovat.
"Neboj, nonius je hodný. Kluci tu už rozbili tolik věcí. Ale zajímat ho bude spíš tvoje ruka."
"Počkej jdu se oblíknout a pak dojdu pro Jasona. Zatím si tady sedni a čekej." Poručila jsem jí a pak si na sebe rychle hodila modré tričko s krátkým rukávem a světlé džíny.
"Pojď, jdeme." Vzala jsem Jane za ruku a táhla ji na chodbu. Běžely jsme k Jasonově pokoji, ale nebyl tam.
"Určitě někde bude s Noniusem. Vsadím se, že v jeho pracovně." Rychle jsem to vyklopila a pak jsme obě běžely do pracovny. Jemně jsem zaklepala a Jason ihned otevřel dveře. Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se po místnosti. Noanius seděl v svém křesle a usmál se.
"Copak pro Vás mohu udělat děvčata?" Zeptal se mile.
Jason mě chytil za ruku a pošeptal mi do ucha: "Já myslel, že jsi nemocná." Šťouchla jsem do něj a přistoupila blíže k Noniusovi.
"Je mi to nepříjemné, ale, trochu jsem se rozčílila a bouchla pěstí do zdi." Oznámila jsem mu sklíčeně a on hned reagoval.
"Nestalo se ti nic? Doufám, že tvá ruka je v pořádku." Řekl starostlivě.
"Ano, bylo to zvláštní. Nejdřív mě hrozně bolela, ale pak byla zcela v pořádku. Nechápu to." Řekla jsem zmateně a pohlédla na svou ruku.
"Velmi zajímavé." Řekl si spíše pro sebe a postavil se. "No, pokud je to tak, tak ihned zavolám svému příteli. Ten tu zeď zpraví."
"Co? Já nic neřikala o rozbité zdi." Vyjekla jsem překvapeně. Jak to mohl vědět?
"Oh, jistě. Předpokládám, že je rozbitá." Dodal pro vysvětlení, a pak vzal telefon a začal vytáčet číslo.
"My půjdeme. Jasone? Nechtěl bys nás doprovodit do mého pokoje?" řekla jsem mu skrze zuby, a pak jsem pokývla na Noniuse, který se právě domlouval na vhodném termínu opravy.
Když jsme zašli za dveře Jason se ihned zeptal, co potřebuju.
"Víš, rozhodla jsem se, že se vrátím k babičce." Oznámila jsem mu a zamrkala řasami.
"Co? Proč?!" Začal vyzvídat a vůbec se mu to nelíbilo.
"Prostě, chci jí vidět. Nebaví mě tady a chtěla jsem se zeptat jestli by Jane nemohla jet se mnou. Tak co ty na to?" Zeptala jsem se a pokusila jsem se zatvářit co nejroztomileji.
"Co? Chceš, abych jela s tebou?" Zeptala se překvapeně Jane.
"Jasně, že chci. Uvidíš, babička tě ráda pozná. Řeknu, že jsem tě potkala u tety Lily a že jsi jí chtěla poznat. Aspoň ti ukážu, kde bydlím." Usmála jsem se na ní a ona mě objala.
"Moment, jestli s tím bude souhlasit Nonius. Jdu se ho zeptat." Řekl věrně Jason. Zalezl zpět do pracovny a za minutku se vrátil s odpovědí.
"Dobře, můžeš jí vzít s sebou. Odjedete zítra ráno, ale být tam můžete být jen týden." Oznámil nám tu radostnou novinu, a pak opět vešel do pracovny.