1. POLICEJNÍ STANICE
Seděla jsem v kanceláři ředitele policie, kancelář byla celkem malá a ze tří stran byla prosklená, jediné co bránilo policistům se koukat na můj vybledlý obličej, byly zatažené žaluzie. Bylo mi špatně a cítila jsem se hroz-ně slabě, ale stále jsem měla dost síly, abych přešla těch pár kroků a podívala se, co se děje v hlavní hale poli-cejní stanice. Opřela jsem se o dřevěný stůl, který stál přede mnou a začala se zvedat. Pocítila jsem nevolnost, jen co jsem se postavila a červené opuchlé oči mě zatraceně pálily. Udělala jsem nemotorně tři kroky k proskleným dveřím s cedulkou "ŘEDITELNA" a potichu je otevřela. Slyšela jsem, jak ředitel Keyles vydává rozkazy na všechny strany a nemá čas vydechnout.
Bylo mi hrozně, přemýšlela jsem nad možností utéct domů a schoulit se ve své velké měkké postýlce, kam jsem se jako malá utíkala vybrečet po tom, co jsem se pohádala s bráchou nebo s rodiči. Teď ale domů utíkat rozhodně nemůžu. Nikdo by tam na mě nečekal, ani moje milující matka, ani můj starostlivý otec nebo dokonce můj tvrdohlavý a otravný bratr. Bylo mi smutno. Ta představa, že nikdy už neuvidím svého otce, jak přichází pozdě v noci z práce a matku co se ustaraně mračí a dělá si o něj obavy. Při té představě, že už to nikdy neuvidím, se mi draly slzy z očí a pěkně štípaly.
Přímo přede mnou se v ten okamžik objevila stará malá ruka, co držela papírový kapesníček. Vzhlédla jsem a uviděla ustaranou dámu v požehnaném věku. Byla to sekretář-ka ředitele, paní
Mayersonová. Utřela mi slzy a rukou mi shrnula můj blonďatý pramen vlasů z uplakané tváře. Usmála se a vedla mě k řediteli Miku Keylesovi. Mike vůbec nevypadal jako běžný ředitel městské policie. Byl 180 centimetrů vysoký a měl tmavě hnědé vlasy a celkem ucházející tvář. Minulý rok tu nastoupil jako nový ředitel, nejprve měl každý pochybnosti, jestli není nezodpovědné dávat vědění tak mladému muži jako je on, ale po měsíci zodpovědné práce, co tu předváděl, ho každý začal mít rád a plně mu důvěřoval.
Přímo přede mnou se v ten okamžik objevila stará malá ruka, co držela papírový kapesníček. Vzhlédla jsem a uviděla ustaranou dámu v požehnaném věku. Byla to sekretář-ka ředitele, paní
Mayersonová. Utřela mi slzy a rukou mi shrnula můj blonďatý pramen vlasů z uplakané tváře. Usmála se a vedla mě k řediteli Miku Keylesovi. Mike vůbec nevypadal jako běžný ředitel městské policie. Byl 180 centimetrů vysoký a měl tmavě hnědé vlasy a celkem ucházející tvář. Minulý rok tu nastoupil jako nový ředitel, nejprve měl každý pochybnosti, jestli není nezodpovědné dávat vědění tak mladému muži jako je on, ale po měsíci zodpovědné práce, co tu předváděl, ho každý začal mít rád a plně mu důvěřoval.
"Pane řediteli?" Oslovila s úctou Marry - tak se jmenovala paní Mayersová - mladého a zdatného ředitele se mnou u boku.
"Ach Marry, copak tu děláte se slečnou Mitchellovou? Neměla by se tu jen tak procházet, když nevíme, co jí může hrozit."
"Pane, myslela jsem, že bych jí mohla vzít do kantýny a dostat do ní nějaké jídlo a něco teplého na zahřátí. Jen se na ní podívejte, je jako hromádka neštěstí, ještě se nám tady zhroutí."
"Máte pravdu, to opravdu nechceme, vezměte ji zpět do mé kanceláře a já za vámi pošlu někoho, kdo vám tam donese něco dobrého." Poté se na mě podíval a jeho výraz byl ustaraný. Dokonce bych tvrdila, že se na jeho mladé tváři objevila malá vráska.
To už mě Marry pobízela k odchodu, a tak jsem neměla čas přemýšlet nad tím, jak asi bude vypadat za 20 let. Po tom, co jsem zase byla zatáhnuta zpět do kanceláře, Marry mě posadila na guč, na kterém nejspíš Mike pospával, když měl nějaké těžké případy a neměl čas dojít se vyspat domů, vyndala příjemně měkkou deku a hodila mi jí přes ramena.
"Neboj, však oni tvého bratra najdou. Nemusíš mít nejmenší starosti, ředitel Keyles je velmi dobrý policista. Však on ho najde."
Chtěla jsem se na ní vděčně usmát, ale v tuto chvíli mi to přišlo jako něco nemožného. Nešlo se jen tak usmívat po tom všem co se dnes stalo. Chtělo se mi spát, ale na to teď nebyl čas. Musela jsem být vzhůru a čekat než se někdo něco dozví o mém bratrovi. Slunce už skoro zapadlo a naděje, že něco v té tmě najdou, byla mizivá.
Otevřely se dveře a vešel Mike i se ženou z kantýny, co tam prodává a jedním neznámým mužem.
"Taylor, tohle je pan Newman a rád by si s tebou promluvil o tom, co se dneska stalo. Řekni mu i ty nejmenší detaily o tom co se od minulého týdne až do dnešního odpoledne událo." Ještě na mě krátce hleděl a poté se otočil k ženě s podnosem v ruce.
"Pamelo, prosím polož to tady a děkuji. Vyrovnáme se později." Lehce se na ní usmál a žena bez nejmenšího slova odešla.
"Tady máš," podal mi hrnek s horkou čokoládou a kus koláče položil přede mě, "teď tě tu nechám s panem Newmanem samotnou a já s paní Mayersonovou počkám vedle."
Marry se zvedla z pohovky a při odchodu se na mě nepatrně usmála. Jen co se za nimi zavřeli dveře, pak si ten vysoký, hubený chlápek s prořídlými vlasy a velkým čelem, přistrčil židli naproti mně a vytáhl si velký poznámkový blok.
"Vím, že ti to je nepříjemné a bolestné se vracet k dnešnímu odpoledne, ale musím se o tom dozvědět co nejvíce. Tak se tedy do toho pusťme." Zavrtil se v židli a dlouhým prsem si přejel po brýlích, které vynikaly na poměrně velkém nose.
"Začneme tedy první otázkou." Odchraptěl si a pokračoval: "Všimla sis tento týden něčeho zvláštního v chování tvých rodičů nebo bratra, ehm, Jasona?"
"Správně Jasona. Hm, na začátku týdne bylo vše normální, ale včera večer, když se otec vrátil pozdě z práce - myslím že bylo kolem půl 12 - jsem slyšela, jak Jason běží dolů po schodech a začal se s ním hádat. Mamka ho začala uklidňovat, že se to všechno vysvětlí a bude to jako dřív, ale Jason začal řvát ještě víc. Pak jsem jenom slyšela, jak se zabouchli dveře a Jason nastartoval svoje auto.
"Kia ceed 1.6 CRDi tmavě modrá, že?" Přerušil mě a něco si zaznamenal do svého bloku.
"Ano." Povzdychla jsem si a on mě vybídl, abych pokračovala."Pak zaskřípaly kola a on odjel. Matka nařídila otci, aby šel za ním, ale byl opatrný a ještě víc to nezhoršil." Zavřela jsem oči a při vzpomínce na tu noc se mi začala motat hlava. "Otec tedy nasedl do auta a jel za ním. Ráno jsem se probudila a otec byl už v práci. Maminka mi připravila snídani a pak mně odvezla do školy. Než jsem ale vystoupila, zeptala jsem se jí, proč Jason nejde dneska do školy a ona odpověděla, že si Jason musí promluvit s otcem, tak do školy nejde."Když jsem si na to teď znova vzpomněla, uvědomila jsem si, že jsem na ní nebyla zrovna dvakrát milá to ráno. Ale to jsem nebyla nikdy, když Jason vyváděl. Vždy jsem z toho byla rozmrzelá.
"Byla jsem celá nesvá, ale beze slova jsem vystoupila a šla na první hodinu." Při pomyšlení, co teď budu muset vyprávět, se mi udělalo špatně. Pan Newton si toho všimnul a nabídl mi, že to můžeme odložit a popovídat si o tom později. Jenže já to chtěla mít co nejdříve za sebou. Vytáhla jsem si deku pod bradu a pokračovala jsem: " Odpoledne mě nikdo nepřijel vyzvednout, tak mě domů vzala moje nejlepší kmoška Emma. Rozloučila jsem se s ní na naší příjezdové cestě a vybrala poštu ze schránky." Polkla jsem a přimhouřila oči. " Když jsem odemkla dveře a pověsila bundu na věšák, vešla jsem do kuchyně a na zemi ležela mamka. Rychle jsem k ní běžela a nejprve jsem si myslela, že omdlela, ale byla mrtvá - doktoři říkají, že měla zlomený vaz - tak jsem začala volat o pomoc." Znovu se mi udělalo nevolno a slzy se mi začaly drát do očí. " Rychle jsem běžela do obýváku pro telefon, abych mohla zavolat záchranku, ale obývák byl celý rozmlácený a taťka, ach, ten tam ležel pod rozbitým oknem s kusem střepu zabořeným v krku a všude kolem byla krev. A ten pach. Ta krev, byl to nechutný zápach." Jen při té vzpomínce to stále působila, jako by se to stalo právě teď a já stála v obýváku nad mým milovaným tatínkem. "Začal jsem brečet a od té doby si nic nepamatuju. Pak jen, že mě vezlo policejní auto na stanici a to je všechno."
"Pozoruhodné." Co? Pozoruhodné? Jemu se to zdálo pozoruhodné? V tu chvíli jsem měla sto chutí ho něčí praštit. " A Váš bratr samozřejmě nikde nebyl." Konstatoval než, že by se ptal. " Ano, tak to je asi vše, co jsem od Vás, slečno Mitchellová potřeboval vědět, omlouvám se, že jste o tom musela mluvit, děkuji Vám. A upřímně je mi to líto, snad se Váš bratr najde." Zvedl se ze židle a ladně odkráčel.
Po necelé minutě přišla Marry, aby se ujistila, že je všechno v pořádku.
"Taylor, byl to pro tebe vyčerpávající den. Měla by si spát."
"Ne, to rozhodně ne! Teď prostě spát nemůžu, co kdyby se našel můj bratr? Přece nemůžu jen tak spát."
"Tak ještě chvilku. Ředitel Keyles tě dnes vezme k sobě, domů rozhodně nemůžeš a on se už o tebe postará. A navíc tě aspoň pohlídá." Cože? Já budu spát u něj? " Bude tam i jeho přítelkyně. Je velmi milá a starostlivá. Určitě se s ní skamarádíš."
Když musím tak musím, ale nejraději bych stejně šla spát k Marry. K ní by mě zřejmě jít nenechali. Ona by mě asi neochránila, kdyby se mě pokoušel někdo unést. Stejně jak se domnívají, že unesli mého bratra. Teď když jsem si na to znova vzpomněla, zachvátila mě panika a chtělo se mi ho hned jít hledat.
"A tady jste Marry," řekl Mike a poté pohlédl na mě. "Myslíš, že je nejvyšší čas, abych vzal Taylor k sobě. Vypadá utahaně a potřebuje se vyspat a vy nejspíš taky. Běžte domů, já už to nějak zvládnu." Sladce se na ni usmál a ona bez protestů odešla.
Vypadala opravdu unaveně. Já sama jsem jí už chtěla říct, ať si de domů odpočinout, ale mě by neposlechla. Já jsem taky byla hrozně unavená, tělo mi začínalo slábnout a cítila jsem, jak se mi klíží oči.
"Tak pojď Taylor," Mike ke mně přistoupil, zvedl mě z pohovky a rukou mě při chůzi podpíral.
Kdyby mě nedržel, určitě bych nedošla ani ke dveřím bez toho, abych spadla na zem. Nohama jsem šoupala po zemi a po každých deseti metrech jsem klopýtla. Ach, jediné co mě teď drželo při vědomý, byla ta silná pánská voňavka, co se linula z Mika. Voněla strašně, ale teď jsem byla ráda, že ji cítím. Jinak bych mu už dávno usnula v náručí. Vyšli jsme před budovu policejní stanice. Dopotáceli jsme se k jeho autu a pak mě opřel o dveře spolujezdce. Odemkl, znovu mě vzal pod svou hruď a otevřel mi dveře, abych mohla nastoupit. Chytla jsem se dveří a snažila se vlíst do toho proklatýho auta a nespadnout při tom na zem. Dalo mi to hodně práce, ale nakonec jsem to zvládla.
Cítila jsem, jak pomalu usínám. Po pár minutách se auto začalo zastavovat a já zmateně otevřela oči.
"Jsme na místě," řekl Mike a rychle vystoupil.
Pomalu jsem začala otevírat dveře, ale Mike byl rychlejší. Už mi pomáhal z auta a já se mohla konečně rozhlédnout, kde jsme. Teď jsem si uvědomila, že jsem do dneška nevěděla, kde Mike bydlí. Jeho přítelkyni Holly jsem už několikrát potkala ve městě. Vypadala příjemně, měla dlouhé, kudrnaté, kaštanově hnědé vlasy do pasu a vysokou pěknou postavu. Vždy nosila sukně pod kolena s nějakým svetříkem nebo halenkou. Mike se k ní perfektně hodil. Barva jeho vlasů byla o jeden tón tmavší než ta její a oči měl tmavě hnědé až - řekla bych - černé. Spolu vypadali jako spokojený mladý pár. Nedokázala bych si k Mikovi představit lepší ženu, než byla Holly.
Mezi tím co jsem přemýšlela, jak jim to společně sluší, jsme došli ke dveřím. Mike hbitě odemkl a pomohl mi dojít až k němu do obývacího pokoje, kde mě posadil do pohodlného, velkého křesla. Celý obývák byl cítit po nějakých sladkých lučních květinách, ale nemohla jsem si vzpomenout přesně, o jakou květinu se jedná.
"Miku, ty už jsi doma? Neslyšela jsem tě přijít." Přivítala ho Holly a pak se otočila ke mně. "Ty musíš být Taylor. Jsem ráda, že tu s námi bude nějaká ženská. S nikým se tu moc nebavím a jsem si jistá, že z nás se stanou velké kamarádky." Usmála se na mě a pak nás pobídla, ať jdeme do kuchyně.
V kuchyni to krásně vonělo. Aaah, ano tu vůni jsem dobře znala, byli to lasagne. Já miluju lasagne.
"Tak se posaďte a nechte si chutnat." Dodala a posadila se na židli u okna.
Celá kuchyň byla žlutě vymalována a v celku malá. Ale to jídlo, které v této zázračné kuchyni připravila, bylo vynikající. Po večeři mi půjčila své pyžamo a vedla mě po schodech nahoru.
"Tady je koupelna," ukázala na dveře na konci chodby, a pak mě vedla do pokoje pro hosty. "Tady budeš pár dní bydlet. Doufám, že se ti u nás bude líbit." Usmála se a já jí úsměv oplatila. "Jo a málem bych zapomněla." Otevřela skříň a vyndala z ní dva ručníky. Jeden malý, žlutý a druhý bílý, velký. Tady máš, aby ses měla do čeho utřít, až se umyješ. A toaletní potřeby si klidně půjč ode mě. Jsou na polici pod zrcadlem. Sladké sny." Pousmála se a odkráčela z pokoje.
Byla fakt milá, začínala jsem jí mít ráda. Škoda, že to tu budu muset opustit. Povzdychla jsem si.
Bylo jasné, že tu nebudu moct zůstat dlouho. Byla jsem rozhodnuta, že půjdu najít svého bratra, ať se to někomu líbí nebo ne. Přišla jsem už o rodiče. Nechtěla jsem přijít i o bratra. Mike byl dobrý policista, ale pochybuju, že by ho mohl najít. Pomůžu jim ho najít, a když mi to nedovolí, tak prostě uteču a půjdu ho najít sama, pomyslela jsem si a šla se umít.
Bylo jasné, že tu nebudu moct zůstat dlouho. Byla jsem rozhodnuta, že půjdu najít svého bratra, ať se to někomu líbí nebo ne. Přišla jsem už o rodiče. Nechtěla jsem přijít i o bratra. Mike byl dobrý policista, ale pochybuju, že by ho mohl najít. Pomůžu jim ho najít, a když mi to nedovolí, tak prostě uteču a půjdu ho najít sama, pomyslela jsem si a šla se umít.
Druhý den jsem se vzbudila až o půl jedenáctý. Když jsem se podívala na budík, byla jsem zděšená. Co když něco vědí o Jasonovi a já tady klidně spím? Rychle jsem vyskočila z postele, oblékla se do čistého oblečení, které mi Mike dovezl z domu, a běžela se umýt.
V koupelně jsem vzhlídla do zrcadla a málem jsem se sama sebe lekla. Moje modrozelené oči byly celé krvavé a vypadaly unaveně. Měla jsem bledou pleť, která jindy vypadala pěkně opáleně a radši ani nemluvím o svých blonďatých, jemně navlhlých vlasech, které dnes nevypadala tak dobře jako jindy. Když jsem spěchala po schodech dolů, málem jsem srazila Holly, která nesla koš s vypraným prádlem.
"Omlouvám se, neviděla jsem tě. Kde je Mike?"
"Mike už brzy ráno odjel do práce. Nemusíš se bát, kdyby se něco nového dozvěděl, určitě by okamžitě zavolal." Utřela si čelo mokré od potu a pokračovala: "Běž do kuchyně, za chvíli ti příjdu dát snídaní. Určitě si hladová."
Sešla jsem pomalu do kuchyně a sedla si na dřevěnou židli s růžovým polštářkem na sezení. Holly pza chvíli vstupovala do kuchyně už bez koše, otevřela ledničku a nalila mi sklenici osvěžujícího pomerančového džusu, pak rozehřála plotnu a osmažila mi vajíčka se slaninou.
Blesku rychle jsem všechno snědla a běžela si do obýváku pro mikinu.
"Kam si myslíš, že jdeš?" Zeptala se mě zmateně Holly. "Mike mi nařídil, abych tě nepouštěla z domu, a když se ti něco stane tak to bude moje vina. Nesmím tě nikam pouštět. Dokud se nezjistí, kdo unesl tvého bratra a nehodlá se unést i tebe."
"Nemusíš se bát, jestli chceš tak pojeď se mnou. Chci jet za Mikem a pomoct mu tam." Řekla jsem neústupně. Nikdo mi to nemohl rozmluvit. Prostě za ním pojedu a basta!
"Tak dobře, ale nejsem moc nadšená. Bylo by lepší, kdybychom zůstaly doma a povídali si nebo se koukaly na nějaký pěkný film. Co ty na to? Nerozmyslíš si to ještě?" Zkoušela to na mě Holly.
"Ne, jsem definitivně rozhodnutá." To poslední slovo jsem zdůraznila a pomalu jsem šla ke dveřím. Holly vzala klíče od svého auta a následovala mě.
Netrvalo dlouho a dojely jsme ke stanici. Před ní stálo pět policistů i s Mikem a něco řešili.
"Oh, co tu děláte? Neměli byste vycházet z domu, když Taylor hrozí nebezpečí." Vyjekl Mike, když nás zahlídl.
"Já vím," začal se omlouvat Holly. "Nemohla jsem to Taylor rozmluvit. Je hrozně tvrdohlavá a já bych taky nemohla jen tak sedět doma, kdyby se něco stalo tobě."
"Tak je něco nového? Můžu nějak pomoct?" Začala jsem hned žadonit.
"Bohužel nic nového nemáme a pomoct s ničím nepotřebuji. O všechno se starají moji muži." Zamračila jsem se a založila si na hrudník. Nelíbí se mi, když jsem bezmocná. Je to hrůza.
"Vlastně něco nového je," vyjekl z ničeho nic Mike. "Ozvala se tvoje babička, že si tě vezme k sobě. Bude tvoje poručnice. Měla by přijet dneska odpoledne."
"Už?" To byl teda údiv. Hrozně jsem se na ni těšila. Škoda, že musela přijet za tak hrozných okolností. A v tu chvíli mě trkla do hlavy ty slova "Cože? Jak jsi to myslel s tím: Vezme si tě k sobě?
Já nikam nejedu! Nemůžu si jen tak odjet!" Zakřičela jsem ty slova tak nahlas, že se každej okolo na mě podívat.
Já nikam nejedu! Nemůžu si jen tak odjet!" Zakřičela jsem ty slova tak nahlas, že se každej okolo na mě podívat.
"Klid Taylor, to bude v pořádku. Dáme tvé babičce hned vědět, kdyby se ukázalo něco nového." Utěšoval mě Mike, ale mě to bylo úplně jedno. Já chtěla zůstat tady. Nemohla jsem si jen tak odjet.
Už je to tak, bydlím teď u babičky. Nemůžu tomu uvěřit, že mě donutili odjet k babičce. Ach jo, babička je hodná a mám jí ráda, ale chtěla jsem jim tam pomoct s pátráním. Nebaví poslouchat babičku, jak furt říká, že všechno bude v pořádku. Ne nebude.
Jsou to už dva měsíce a policie stále nemá žádnou novou stopu. Ještě to nevzdali, ale je jasný, že to dlouho trvat nebude a přestanou ho hledat. Prostě to vyhlásí, jako neuzavřený případ a bratra dají na černou listinu pohřešovaných.
Jsou to už dva měsíce a policie stále nemá žádnou novou stopu. Ještě to nevzdali, ale je jasný, že to dlouho trvat nebude a přestanou ho hledat. Prostě to vyhlásí, jako neuzavřený případ a bratra dají na černou listinu pohřešovaných.
Nebaví mě tady jen tak sedět. Za čtyři dny mi bude osmnáct a budu si moct jít, kam se mi zachce. Tak den po svých narozeninách řeknu babičce, že pojedu navštívit tetu Lisu do Georgienie. Nebude mi v tom moct zabránit a budu mít cestu volnou. Nenechám toho, dokud ho nenajdu.
Bude to těžký se s babičkou rozloučit. Za tu dobu, co jsem tady, jsme se sblížily a nechce se mi jí opustit, ale víc se mi nechce smířit se ztrátou bratra.
"Taylor," zavolal na mě něžný, ženský hlas a já okamžitě věděla, kdo to je. Byla to babička. Seběhla jsem dolů po schodech a vešlo do obýváku. Seděla tam v jejím oblíbeném křesle, na kolenou měla klubko vlny a dlouhýma, starýma rukama pletla teplé ponožky na vánoce.
Dorian - babiččin starý bílý kocour - jí ležel u nohou a tvářil se nafoukaně jako vždycky.
Dorian - babiččin starý bílý kocour - jí ležel u nohou a tvářil se nafoukaně jako vždycky.
Opřela jsem se o zeď a chvilku ji mlčky pozorovala. Ach, jak se mi bude stýskat po těch jejích nemožných svetříčcích, co nosila a po těch jejích sněhově bílých vlasech, stočených do malého drdolu. Nechtělo se mi ji tu nechávat samotnou. Byla tam bezmocná a přitom si na ní jen tak někdo nepřišel.
"Děvenko, co tam tak stojíš, pojď blíž. Chtěla bych ti něco dát." Natáhla ke mně třesoucí se ruku a líbezně se usmála.
Rychle jsem k ní přistoupila a sedla si na zem vedle Doriana. Babička se na mě podívala pomněnkově modrýma očima a ty se z ničeho nic zatřpytily. To znamenalo jediné, má něco v plánu.
"Já vím, že narozeniny máš až za čtyři dny, ale chtěla bych ti to dát už teď." Položila pletení do košíčku na stole vedle lampičky a strčila ruku do kapsy od sukně.
Chvíli to protahovala, ale nakonec vyndala malinkatou modrou krabičku. Vsunula mi jí do dlaně a nedočkavě koukala na mě ,pak na krabičku a zpět na mě. Začala jsem si prohlížet tu malou krabičku a uvažovala nad tím, co v ní asi je.
Chvíli to protahovala, ale nakonec vyndala malinkatou modrou krabičku. Vsunula mi jí do dlaně a nedočkavě koukala na mě ,pak na krabičku a zpět na mě. Začala jsem si prohlížet tu malou krabičku a uvažovala nad tím, co v ní asi je.
"Tak už to otevři," pobídla mě a nedočkavostí se kroutila v křesle. Pomalu jsem začala sundávat víčko a po otevření, sem nevěřila vlastním očím. Byl tam maminčin řetízek, který dostala od tatínka k prvnímu výročí jejich svatby.
"Babi! Kde jsi ho našla? Já myslela, že se mamince ztratil." Nevěřícně jsem vyvalila oči a nechápavě jsem koukla na babičku a pak zpět na řetízek. Byl nádherný. Stříbrný řetízek se krásně třpytil a malé stříbrné srdíčko na něm vypadalo, jako malý srdcovitý diamant. Když babička viděla jak se tvářím, rozesmálo jí to.
"Dnes přišli věci tvých rodičů, našla jsem to mezi tím, tvoje maminka by určitě chtěla, abys to nosila. Zbytek jsem dala do sklepa i s věcmi Jasona a tvoje jsou tady u schodů. Pak si to přeber, a co nebudeš potřebovat, prosím odnes na půdu."
"Odnesu, jo a hrozně moc děkuju." Nasadila jsem si ho na krk a šla prohrabat své věci. Našla jsem tam tolik věcí, které jsem dlouho hledala a i ty, o kterých jsem si myslela, že jsou nadobro pryč. Bylo smutné procházet se mými věcmi. Byly tam i fotky ze školy, ze školky, výletů i narozeninové fotografie. Bylo pěkné zavzpomínat si, ale i bolestné. Bylo potřeba vzpomínky strčit do krabice a dát je na půdu. Vzala jsem si jen své oblečení a jen jednu fotku. Fotku, na které jsem já s mámou, tátou a Jasonem o Vánocích u babičky. Zbytek jsem odnesla na půdu.
Bylo šero, slunce právě zapadalo za kopec a foukal studený vítr. Seděla jsem na lavičce v parku a koukala na mámu s tátou, jak s Jasonem hrají fotbal a smějí se. Také jsem se usmála, navíc bylo srandovní koukat se na mámu, jak se rozčiluje, že jí to nejde. Jason se jí jako vždycky smál a táta jí utěšoval. Bylo zábavné, koukat se na ně, jak se baví.
Něco kousek za mnou prasklo. Otočila jsem se, ale nic jsem neviděla. Jen temný les a havrana co kráká na stromě. Bylo to děsivé, ale otočila jsem se zpět na tu šťastnou rodinku a volala na Jasona, ať taky nechá mamku jednou vyhrát. Ozvalo se to znova, ale na jiném místě. Teď to šlo z pravé strany, blíže k mojí rodině
"Mami, slyšeli jste to taky?"
Zavolala jsem na ně, ale oni mi nevěnovali nejmenší pozornost. Ozvalo se to znova a znova, stále hlasitěji blíže k nim. Ale oni na mé varování nereagovali. Viděla jsem to, byli to červené oči, které se na mě zlověstně dívaly a vysmívaly se mi. Náhle se podívali na rodiče a já je chtěla varovat. Má slova se proměňovala v melodický větřík, který těžko někdo mohl zaslechnout. Chtěla jsem běžet, ale nohy jako by nechtěly poslechnout. Bylo to marné, nic nefungovalo. Bylo to, jako bych koukala sama na sebe, jak tam bezmocně stojím, a do očí se mi vlévají slzy.
Zavolala jsem na ně, ale oni mi nevěnovali nejmenší pozornost. Ozvalo se to znova a znova, stále hlasitěji blíže k nim. Ale oni na mé varování nereagovali. Viděla jsem to, byli to červené oči, které se na mě zlověstně dívaly a vysmívaly se mi. Náhle se podívali na rodiče a já je chtěla varovat. Má slova se proměňovala v melodický větřík, který těžko někdo mohl zaslechnout. Chtěla jsem běžet, ale nohy jako by nechtěly poslechnout. Bylo to marné, nic nefungovalo. Bylo to, jako bych koukala sama na sebe, jak tam bezmocně stojím, a do očí se mi vlévají slzy.
Nebyly to jen červené oči. Byla to poměrně vysoká postava s červenýma očima. Když vystoupila ještě blíž na světlo, poznala jsem tu tvář. Byl to Jason. Zlý a nelítostný Jason. Najednou ten pohodový a hodný kluk na hřišti zmizel a zlý Jason se vyřítil na moje nic netušící rodiče. Oslnila mě temnota a já najednou stála v ložnici rodičů. Leželi tam s úsměvem na tváři a byli celý od krve.
Probudila jsem se. Tohle se mi teď zdávalo často. Noční můry. Hrozné spojení slov. Při pomyšlení při tom, co se mi teď zdálo, jsem se celá rozklepala a raději rozsvítila lampičku na nočním stolku. Půl čtvrté. Je moc brzy na vstávání, ale vrátit se do svých snů se mi nechce. Ze šuplíku jsem vytáhla knížku pohádek, kterou mi babička předčítala, když jsem byla ještě malá. Taky se na ní ten čas podepsal, byla celá potrhaná a ne jednou slepovaná, rohy byly poničené a listy trochu nažloutlé. Přesto jsem tu knížku milovala. Připomínala mi to bezstarostné dětství, plné dětských ideálů o zakletých princeznách a okouzlujících princích. Ach, to byly časy.